Ještě donedávna jsme si nebyli schopní představit, že přestaneme stíhat zprávy o probíhajících válkách a vládnout nám budou naprosto bezcharakterní lháři, populisté, rasisté, členové Putinovy páté kolony a konspirátoři snažící se nám namluvit, že homosexualita způsobuje zemětřesení. A je to tady. A marné čekání na budíček ukončující všechna tahle svinstva se bohužel stalo každodenní realitou. Bezmoc stoupá a umět psát básně nebo skládat písně, nejspíš by se nám alespoň ulevilo, ale protože to většina z nás nedokáže, spoléháme se na umělce, že budou řvát za nás. Jasně, že řvát, pláč v tuhle chvíli totiž nic neřeší. Podle francouzsko-alžírské písničkářky Souad Massi musíme také naslouchat a věřit vzdělaným lidem, jako třeba ona arabskému filosofovi Averroesovi, který už ve středověku varoval, že „nevědomost vede ke strachu, strach k nenávisti a nenávist k násilí“.
Berberka z alžírské Kabylie, odvěkého centra odboje, neměla nikdy strach v textech akcentovat zkorumpované politiky, sexismus, týrání žen a zhovadilost válek. Ostatně ne nadarmo se jí zpočátku říkalo berberská Joan Baez. Z Alžírska ji do Francie vyhnali islámští fundamentalisté a hrozby smrtí. Na albech dokázala zlobu sladit s decentním folkrockem a hořkosladkým hlasem nás emočně omračovat nevšední poezií. Zvrat u Souad Massi nastal v roce 2022. Jako by v ní v době, kdy šílenství přemohlo rozum, kryjící se s ruskou agresí a nástupem autoritářů, bouchly saze. Obecný verdikt nad albem Sequana natočeným s britským kytaristou Justinem Adamsem tehdy zněl jasně: rockově nejintenzivnější a nejpolitičtější. Uplynuly čtyři roky, posloucháme Zagate, což překládáme jako „věci se zhoršují“ a důvody, proč ve čtyřiapadesáti letech odmítání lhostejnosti spojila s nejrockovějšími skladbami své kariéry si už nemusíme vysvětlovat.
V arabských textech o bezmoci civilistů ve světě válek a morální zkázy nás zároveň vybízí, abychom se nevzdávali naděje. „Nechápu a ani nechci chápat, proč se navzájem zabíjíme. Nechci žít ve strachu a nechci, aby naše děti vyrůstaly ve strachu. Chci zůstat optimistou a každý den, když se probudím, se o to snažím, ale při nejlepší vůli to nejde. Musela bych být hluchá a slepá,“ řekla Souad Massi v rozhovoru pro magazín Songlines bez zbytečného vysvětlování, proč má znovu po boku Justina Adamse, členy kapely Roberta Planta, vynikajícího bretonského flétnistu Sylvaina Baroua a ve skladbě D'ici, De là-bas se k ní přidává raper Gaël Faye z Burundi, stejně jako ona nucený z domova utéct před občanskou válkou. Zpívá se v ní o důstojnosti, rasismu a nutnosti neustále dokazovat, že barvu krve mají všichni lidé stejnou.
Na obalu vidíme Souad Massi v berberském oděvu, nicméně s odhodlaným výrazem a s rukama bojově v bok. A s tímhle postojem s Justinem Adamsem přistoupili ke skladbě Zagate: drsnému rocku z Maghrebu na způsob Kashmiru od Led Zeppelin apelujícím, abychom nenechali naše domovy rozpadnout a s plameny bojovali třeba i holýma rukama. „Navzdory reálným obavám se odmítám poddat zoufalství. Píšu písně a někteří lidé to považují za formu radikálního postoje; možná to tak je, ale často si kladu otázku, jestli to stačí. Kdybych měla moc změnit věci jediným mávnutím, udělala bych to bez váhání, ale já ji nemám, a tak biju alespoň na poplach, což považuji za způsob, jak uvěřit, že se věci ještě mohou změnit,“ uvedla Souad Massi.
Album končí energickou skladbou 6 Heures du Matin s typickou Adamsovou trhavou kytarou. Souad Massi zpívá francouzsky, takže jí francouzské ženy – a nejen ony – rozumí. Zprvu popisuje jejich všední uspěchaný den: nákupy, děti, škola nebo telefon matce, podle ní zkrátka neúprosný stroj ženoucí je do stavu, kdy nemají čas vnímat svět a přestanou přemýšlet o tom, co se kolem nich děje. Než ale přijdou další volby a „začnou na ně z balkonu házet květiny, zatímco jinde na děti padají bomby“.