Pár minut před nástupem kapely se totiž objevil na LED obrazovce tento citát připisovaný japonskému prozaikovi: „Žil jsem tak opatrně, protože jsem si myslel, že se někdo dívá. Ale jeviště bylo prázdné, diváci nikdy nepřišli.“ Vlastně trochu depresivní facka, když se těšíte na koncert, ale na druhou stranu v tom je nějaké to poselství – je potřeba si uvědomit, že jeviště je prázdné a začít žít svůj život naplno, a hlavně sám za sebe!
Mám rád, když si kapely vozí své aparáty a nespoléhají pouze na digitální techniku. Při pohledu na pódium Manic Street Preachers vás krom zmíněných hudebních aparátů zaujme i dvojice vlajek s červeným drakem, ve velštině Y Ddraig Goch, který symbolizuje odvahu, nezávislost a nezdolnost velšského národa. Manics to v životě neměli jednoduché, dali se jako kapela dohromady v městečku Blackwood pouhý rok po tom, co Margaret Thatcher zlomila moc odborů a uzavřela doly, čímž nejen tento region uvrhla do hluboké krize. Mladí kamarádi se scházeli v kulturním centru města, četli si knihy a hráli kulečník – a pak začali skládat písničky a dodnes patří mezi nejúspěšnější britské kapely posledních tří desetiletí.
Další věc, která mi udělala radost, byl v porovnáním se stejnou dobou předchozího dne výrazně vyšší počet návštěvníků v areálu. Prostě je to útulnější, když jsou na kapelách lidi. Na Manic Street Preachers si cestu našla většina přítomných v areálu a dobře udělali. Když James Dean Bradfield rozjel kytarový riff k otvíráku koncertu, písni Motorcycle Emptiness, věděl jsem, že mě čeká hodina a kousek plný parádní hudby, a to je to přitom nálož o odcizení a zoufalství.
„Jsme kapela z let minulých, z devadesátek a nultých let, ale tahle píseň je současná“ uvádí Bradfield třetí písničku v pořadí Decline & Fall z rok staré desky Critical Thinking. Písničku, ve které se zpívá, že si máme vážit malých zázraků, které ve světě jsou navzdory postupnému úpadku. Když začne píseň You Stole The Sun From My Heart, jeden z takových malých zázraků se stane. Zpoza mraků na Letňany začne opět pálit své paprsky sluníčko. Na jednu stranu má člověk radost, Manics totiž svou hudbou rozehnali bouřkové mraky, které se na nás řítily, na druhou stranu nás ale čeká zbytek koncertu ve výhni.
Zazní Suicide Is Painless, vlastně coververze, kterou kapela nahrála jako charitativní singl a kterou mohou starší čtenáři znát jako znělku neméně kultovního seriálu MASH. Po ní se chystá k mikrofonu do bíla oděný Nicky Wire, po zmizení Richeyho Edwardse vlastně hlavní textař kapely. „Nebojte se, bude to jen na jednu písničku“ chlácholí Wire fanoušky a spustí píseň Hiding In Plain Sight, výjimečnou písničku, kterou nezpívá James Dean Bradfield, ale právě baskytarista kapely. Během refrénu vyhodí konfety z vlastní kapsy, to byl moment, kdy se musel usmát i ten největší morous.
Opět jako při včerejším Orville Peckovi musím ocenit skvělý zvuk! Ještě s Manics v této formě má jednoduše člověk chuť a touhu s nimi vyrazit do boje proti celému světu! Velšani navíc opravdu hrají, jako kdyby nebylo zítra, byť hlavně ke konci už je vidět, že horko dostihlo i zpěváka Bradfielda, který si několikrát otírá zpocenou tvář. Právě on je před skladbou The Everlasting, představen jako „náš“ lídr a kytarový hrdina. Píseň pak začne James Dean sám, kapela se připojí až na samotné finále, které tak výborně vygraduje. Mimochodem, všimli jste si, co bubeník kapely, mimochodem zakládající člen Sean Moore, hrající celý koncert v rukavicích, žvýkal?
Finále v podobě hitů jako From Despair To Where, Your Love Alone Is Not Enough anebo závěrečném hitu If You Tolerate This Your Children Will Be Next už zpívají fanoušci všude kolem mne a já se přidávám. Byl to vlastně jejich první hit číslo jedna v britské hitparádě, a to i s částí textu, kde se zpívá, že když dokážu střílet zajíce, dokážu střílet i fašisty. To je mimochodem autentický citát velšského horníka Johna Thomase. A tak se zase vracíme na začátek. Manic Street Preachers nepřijeli dělat hudební revoluci, prostě jen přijeli zahrát hudbu s přesahem, žádné tupé odrhovačky, ale písničky, nad kterými se člověk může zamyslet, ale pořád písničky. Bavil jsem se moc a když jsem se po koncertu koukal kolem sebe, viděl jsem, že jsem nebyl sám.
Manic Street Preachers, 20. červen, Metronome Prague