Nové album obohacuje řada dalších hostů z různých zemí a dokonce se zde překvapivě objevily i vokály. Tomáš Liška se nechal vést intuicí a jak říká, přetlak instrumentální hudby, kterou tvořil a tvoří dodnes, se začal střetávat s přetlakem zpívaných věcí, které poslouchá. „Nikdy jsem nenapsal ani řádku textu a najednou tu byla titulní zpívaná píseň s Katkou García,“ říká.
V přeneseném smyslu označuje „svatý grál“ cíl, po kterém se touží, ale je těžké ho dosáhnout. „Název alba symbolicky odkazuje k vnitřní touze po hledání něčeho vzácného, ideálního a přesto nedosažitelného,“ píšete. Jasně, je to nedosažitelné, ale máte alespoň pocit, že se k onomu svatému grálu v čase víc blížíte?
Došel jsem si k tomu, že je mi vlastně jedno, jestli se k němu blížím, nebo ne. Je to imaginární stav ideálu, který má každý z nás posazený někde jinde a je nesmysl se za ním hnát. Člověka to osvobodí. Daleko víc mi dává smysl si tu cestu k výsledku hlavně užít a udělat za sebe co nejlepší práci, se kterou budu sám za sebe spokojený. O nic víc nejde. Dát to nejlepší, poslouchat intuici, nenechat mluvit jen svůj vkus nebo svůj hlas a dělat to upřímně. To je zpráva, kterou si s touhle deskou odnáším.
Inspirace sahají od Pyrenejského poloostrova až po Blízký východ. Můžete některé momenty inspirace konkretizovat a zasadit je na konkrétní místo? Co přesně jste na Holy Grail zhudebnil?
Inspirace jsou skutečně široké. Částečně je to dané tím, odkud pocházíme a co si s sebou neseme. Často si ale ani přesně neuvědomujeme, jaké vrstvy v nás jsou – a ty se postupně začínají samy odhalovat, jedna po druhé. Zároveň stárneme, nebo chcete-li zrajeme: víc nasloucháme tomu, co se v nás odehrává a dovolujeme tomu vyjít ven. Podstata kreativního procesu všech umělců je v tomhle neustálém objevování sebe sama.
Další a velmi široké inspirační zdroje přicházejí od muzikantů, se kterými hraju. Už kolem roku 2004 jsem začal hrát s muzikanty z různých konců světa. Ze začátku to bylo hodně o latinskoamerické muzice a různých jejích fúzích. Později se do toho přidala jižanská Evropa – Itálie, Španělsko a flamenko, které mě fascinuje dodnes. Afrika tu hraje poslední dobou také svoji roli. Díky kytaristovi Pavlu Šmídovi jsem se dostal ke spolupráci s legendou senegalské hudby Cheikhem Lô. Moje současná kapela má už deset let ustálené obsazení a naprosto přirozeně jsme si k sobě našli cestu s Nikem, který hraje na akordeon a má kořeny v Srbsku. Efe hraje na housle a pochází z Turecka a Kamil je z Hané a hraje na perkusivní set. Všechno do sebe tenkrát tak pěkně zapadlo, že se nepřestáváme inspirovat dodnes.
Takže na otázku – co jsem na Holy Grail zhudebnil – se mi odpovídá těžko. Je to mozaika mého vnitřního světa a všech zmíněných inspirací. Proto jsem taky své první album před šestnácti lety pojmenoval Invisible World. Je to neviditelný svět plný překvapení.
Jak říkáte, kapela Invisible World tedy spojuje hudebníky z Turecka, Srbska, Čech a Moravy – co neviditelného vás čtyři v hudbě spojuje?
Já vlastně nevím, jak je to možné, ale my jsme na sebe od začátku napojení, jako kdybychom vyrůstali všichni v jedné vesnici. Jak lidsky, tak hudebně. Ačkoliv pocházíme z úplně jiných kultur a zázemí, někde mezi námi je nit. V muzice si jede každý ve svém světě, ale zase – někde mezi námi je nit. Ta individuální estetika se potká a to je potom radost. Není nic nekomfortnějšího, než když máte v kapele jednoho nebo víc lidí, u kterých se ta estetika nepotká a jdete jenom cestou kompromisů a dohadů. To je špatně. V tu chvíli musí podle mého nastoupit producent a říct, co a jak bude, nebo přeskupit obsazení. Tenhle problém jsme naštěstí nikdy neřešili. Kamil nepřestal nikdy milovat jazz v jakékoliv podobě – inspirace pro celou kapelu. Efe jede svoji tureckou muziku včetně popu. Má rád i jazz, ale nejvíc je ve své tradici – inspirace pro celou kapelu. A Niko – ten má svůj balkánský svět only. V podstatě neposlouchá nic jiného než ultrarychlé balkánské akordeonisty. A co se stane, když před něho položím náčrtek balady La Vida? Inspiruje ho to! Všechnu svoji energii najednou musí použít jinak. Každá nota je najednou klenot o který se musí postarat a Niko hraje tak, že vám tečou slzy po tváři. Takže co nás spojuje, to asi nikdo přesně neví, ale baví nás malovat společně obraz vším, co má každý zrovna po ruce.
Čím je pro vás vaše sedmé sólové album charakteristické?
Vždycky jsem na svých albech psal muziku, jakou jsem chtěl a v tu chvíli cítil. Ale tahle deska je v něčem ještě víc svobodná. Mindset je zase trochu jinde, zrajeme, je to celé ještě víc pro radost než jindy a bylo mi tentokrát ještě víc jedno, co si o tom kdo myslí nebo bude myslet. Řekl bych, že je prostě svobodnější. Užil jsem si mnohem víc celý ten tvůrčí proces. Bylo mi jedno, že mi sólo na klarinet nahrával Oscar v Barceloně na balkóně přes Zoom, ačkoliv jádro desky bylo natočené v naprosto dokonalém studiu Birdlands na Slovensku. Bylo mi jedno, že jsem nikdy nenapsal ani řádku textu a najednou tu byla titulní zpívaná píseň s Katkou García. Prostě to bylo celé ještě víc o intuici, o tom, co si která věc řekne. Chceme vokály? Jo, byly by tu pěkný. A za deset minut jsme stáli všichni před mikrofonem a už to jelo.
Sound celé desky je tu také, velmi nevšedně na můj styl práce, rozšířen o řadu hostů. Na klarinet mi v jedné věci zahrál Oscar Antolí ze Španělska, na kanún úžasná Řekyně Sofia Labropoulou, titulní skladbu a další vokály zpívá čechošpanělka Katka García, na sazbüs a oud hraje Tuncay Gören z Turecka a na bezpražcové kytary Mahan Mirarab z Íránu a Cenk Erdoğan z Turecka. Ještě jsme s Katkou zapojili do zpěvů každý své děti, což tu také ještě nebylo.
Kdy a proč jste se rozhodl, že na vašem novém albu budou i vokály, čemuž jste se dlouho vyhýbal?
Jak jsem říkal – skladby si to žádaly. Museli jsme zpívat, naproti své nedokonalosti, ale s o to větší radostí. Já už vlastně posledních několik let poslouchám jazz minimálně. Pohár se nějak naplnil, zrajeme… Daleko víc mě baví world music, ale co poslouchám úplně nejvíc, to jsou songwriteři – ať už ve folkovém, bluesovém nebo alt-popovém žánru. Takže ten přetlak instrumentální hudby, který jsem tvořil a tvořím dodnes, se pomalu střetává s přetlakem zpívaných věcí, které poslouchám. Uvidíme, jaký bude další vývoj, ale je možné úplně všechno.
V současné době nevidím plánované koncerty – jaké máte letos plány?
S mojí kapelou Invisible World máme zatím potvrzený koncert v pražském Jazz Docku 17. 5. a 19. 11. v Červeném Hrádku. Z toho je víc než jasné, že potřebuju na pomoc sílu, která by se nám systematicky věnovala po stránce bookingu. Takže jestli někdo máte chuť být u toho s námi, klidně pište. Mé další plány na tento rok jsou jasné – nahrávání nové desky s kapelou Robert Křesťan & Druhá tráva v americkém Memphisu, producentský počin s novým projektem NAO, který by měl vyjít do léta. Dále s Druhou trávou jedno exkluzivní turné s Timem O’Brienem a na podzim O2 Universum. Do toho všeho učím na ZUŠ Dobříš, chystáme také vydání debutové desky s progresivním jazzovým ansámblem Osmosis a sólovou desku banjisty Luboše Maliny. Je na co se těšit!
Seznamte se
Basistu a skladatele Tomáše Lišku můžete znát díky jeho spolupráci spolupráci s Robertem Křesťanem a skupinou Druhá tráva či z kapel Beaty Hlavenkové, Lenky Dusilové, Luboše Maliny, nebo Michala Nejtka. Stejně tak ale vyniká svou autorskou tvorbou s kapelou Invisible World. Stejně se jmenovalo jeho první album z roku 2009. Další jeho alba se jmenují Milokraj, Bercheros Odyssey, Fragile Bliss a Invisible Faces. Hope bylo před šesti lety oceněno Cenu Anděl. Před třemi lety vyšla deska Synergy, nyní je aktuální album Holy Grail.