„Vyřiďte lidem v Olomouci, že jsem připravený pro ně zahrát,“ loučí se Tommy Emmanuel po telefonu. Mluvíme spolu týden před koncertem v České republice, těsně před jeho přejezdem ze Slovinska do Chorvatska. Uprostřed evropského turné mluví kytarista mimo jiné o lásce k rodné Austrálii a neustálém rozpolcení, které s sebou život hudebníků přináší: „Přál bych si být se svými dětmi, ale zároveň se nemůžu dočkat, až večer vystoupím na pódiu.“ Pódium, na kterém Emmanuel vystoupí v Olomouci, se nachází v pavilonu A Výstaviště Flora Olomouc.
Na co z roku 2026 budete dlouho vzpomínat?
Samozřejmě se toho stalo hodně. V dnešním světě se každý den děje něco, co stojí za zapamatování. Letos jsem vydal album Living In The Light, což je moje první deska po dlouhé době složená převážně z vlastních skladeb a nahraná úplně sólově. Po tolika letech, kdy jsem dělal duety, živé nahrávky a podobné věci, to byla příjemná změna.
Mám z nového studiového alba obrovskou radost. Spolupracoval jsem na něm s Vancem Powellem v Nashvillu. Dlouho jsem obdivoval jeho práci zvukového inženýra, například nahrávky, které dělal pro Chrise Stapletona. Moc se mi líbil jeho zvuk. Všechno, co nahrával, zní přirozeně a opravdově. Práce s ním proto byla ohromným potěšením. Celé album jsme stihli nahrát a smíchat za čtyři dny.
Jaké to nahrávání bylo, kromě toho, že svižné?
Připomnělo mi dobu, kdy jsem velmi mladý nahrával v Austrálii. Všechno bylo analogové, všichni hráli současně, přesně tak, jak se to dělávalo dřív. Vrátil jsem se v myšlenkách do těch časů a byla to velká radost.
Předpokládám, že aby to takhle fungovalo, musíte jít do studia dobře připraven.
S výjimkou několika skladeb jsem všechny písně napsal sám a ještě před nahráváním jsem je hrál naživo. Jsem tedy nejen skladatel, ale také aranžér a interpret. Když nové skladby hraju před publikem, moje muzikantské instinkty mi napovídají, co je potřeba udělat, abych je vypiloval. Proto rád hraju novinky naživo. Před publikem poznáte, jak fungují jednotlivé části, a každá z nich musí být správně.
Nejlepší, co můžete udělat, je zahrát skladbu lidem a vnímat, jak působí. Pokud některá její část nebo něco v aranži není dost silné, projeví se to. Ucítíte to a řeknete si: Dobře, tohle musím opravit.
V souvislosti s názvem alba jste se nechal slyšet, že už bylo dost temnoty a že teď nastal čas na trochu světla. Stal jste se s přibývajícím věkem větším optimistou?
Myslím, že jsem byl vždycky velký optimista. Moje optimistická povaha občas dokonce některé lidi rozčiluje. Ale víte, na světě už je dost temnoty a špatných věcí. Všichni to víme. A nikdo z nás není dokonalý. Každý máme svou světlou i temnou stránku. Někdy se musíme do světla doslova nutit, protože temnota nás přitahuje. Tak to prostě je.
Název Living in the Light se mi líbí především proto, že je tak optimistický. Ale má to ještě jeden příběh.
Prý vás napadl na procházce?
Chodíval jsem na procházky s jedním dobrým přítelem. Vstávali jsme kolem půl šesté ráno a chodili asi tři míle. On je ještě starší než já. Mně je sedmdesát jedna, jemu pětasedmdesát. Oba jsme zdraví chlapi a hodně chodíme.
Když jsem se jednou vrátil z dlouhého turné, zavolal jsem mu a navrhl, abychom se ráno zase prošli. Sešli jsme se, povídali si, smáli se a najednou se na mě otočil a povídá: „Brácho, vypadáš skvěle. Ty musíš žít ve světle.“ A jakmile to vyslovil, řekl jsem si: Páni, to je název mého nového alba! Stalo se to přesně takhle.
Kromě nového alba letos vznikl také dokument o vašem životě The Endless Road. Když jste ho viděl a mohl se na svůj život podívat s odstupem, překvapilo vás něco?
Dnes mám štěstí, že hraju v nádherných sálech, cestuju pohodlnými auty, létám letadlem, bydlím v pěkných hotelech. Jako bych žil svůj sen. Ten film mi ale připomněl, jak tvrdě jsem celý život pracoval, abych se dostal až sem. A že teď musím pokračovat, musím jít dál a přinášet lidem do života světlo a hudbu.
A také mi připomněl, jaké jsem měl štěstí v době, kdy jsem byl alkoholik a drogově závislý. Když jsem se konečně vzdal a přiznal: Máte pravdu, potřebuju pomoc. A skutečně jsem ji vyhledal. Byl to v mém životě obrovský zlom. Dostal jsem šanci žít mnohem lepší život a jsem za to nesmírně vděčný.
Je to pro vás i dnes tvrdá práce, nebo máte pocit, že si už užíváte výsledků všeho, co jste v minulosti odpracoval?
Já jsem si hlavně vždycky užíval tu tvrdou práci. Pracovat naplno je pro člověka dobré. A pro mě také. Baví mě to. Někdy je potřeba se zastavit a uvědomit si, že když nepracujete, nic se samo od sebe neuskuteční. Právě ochota tvrdě pracovat vás dostane na místa, kam se chcete dostat, a umožní vám žít život, po kterém toužíte. Takže jsem se nikdy nebál toho čtyřpísmenného slova „work“, tedy práce.
Zmínil jste, že dnes vystupujete na krásných místech. Loni jste hrál na Pražském hradě. Pro mě to byl výjimečný večer. Co pro vás?
Bylo to nádherné. Opravdu nádherné. A také tam byl prezident se svou ženou. Bylo skvělé se s nimi setkat. Říkal jsem si: Kéž by i ostatní země dokázaly být takhle civilizované. Váš prezident chodí mezi lidmi, jako by byl jedním z nich. A přesně tím také je. Je to krásné.
Bylo to pro mě velkou inspirací. A musím říct, že Česká republika vždycky patřila mezi moje nejoblíbenější místa, kam rád jezdím hrát a kam se rád vracím.
Kdybyste žil ve světě bez kytar, chybělo by vám víc samotné hraní, nebo život, který díky němu žijete?
Hudba je všechno. Dokážu být šťastný, i když jen tiše sedím, ale když hraju na kytaru, můžu být skutečně sám sebou. Bez kytary nejsem úplný.
Hrál jste a skládal na mnoha místech po celém světě. Existuje ještě nějaké místo, kde byste si přál vystoupit nebo pracovat, ale zatím jste se tam nedostal?
Nikdy jsem nebyl v Indii a také jsem nebyl v Jižní Africe. Jinak už skoro všude. Ale víte, jsem Australan, a když se vracím do Austrálie, trochu mě bolí u srdce. Protože bych tam vlastně chtěl zůstat. Narodil jsem se tam. Je to země, kterou miluju a kterou tak dobře znám. Jenže Austrálie je příliš daleko od ostatních zemí a pořád odtamtud někam létat je hrozně náročné, proto jsem někdy pryč příliš dlouho.
Takže v sobě vedu určitý vnitřní boj. A vlastně ho prožívám i dnes. Miluju, že jsem na turné, miluju cestování a koncertování. To je můj život. Ale zároveň nemám rád, když musím být daleko od rodiny. Jenže tu volbu musím dělat neustále. Přál bych si být se svými dětmi, ale zároveň se nemůžu dočkat, až večer vystoupím. Je to obrovské dilema, pokud ale nedovolíte, aby vás to zničilo nebo zlomilo, můžete obě tyto stránkami svého života skloubit.