Bývalo to ale jinak. Velkou částí z toho, co vycházelo v sedmdesátých a osmdesátých letech, zvláště v tak zvaném středním proudu, byly absolutně bezobsažné desky. To se většinou chválit nedalo. Jenže občas se někdo z tehdejšího zaprděného českého showbyznysu za tvrdou kritiku i mstil. Jeden takový dokonce volal vždycky kolem třetí v noci a vyhrožoval. Nebo aspoň budil. Ono to bylo v té době vůbec dvojsečné, protože režim, když potřeboval, dokázal otočit kritický názor úplně proti jeho původnímu smyslu a využít ho jako argument proti jinak poslušnému umělci.
Je zajímavé, že alespoň jeden zpěvák četl všechny recenze, které o něm vycházely, a dokonce byl o nich ochoten diskutovat. Jasně, Karel Gott! Stávalo se mi často, když jsem se s ním potkal, že pronesl už skoro příslovečnou větu: „Poslyšte, pane Vlčku, asi před patnácti měsíci jste napsal…“ Co já si doslova pamatoval, co jsem před patnácti měsíci napsal! Ale byla z toho vždycky věcná diskuse. Ostatně, s Mirem Žbirkou to bylo podobné. Myslím, že to obohacovalo je i mně.
Ale stávaly se i jiné věci. Pamatuji si, že jsem dostal od jednoho muzikanta vynadáno, že jsem ho v programu Pražských jazzových dnů MÁLO pochválil.
Trochu s tím souvisí i dvě záležitosti z posledního roku. Kritik se dostal do pozice kritizovaného.
Před několika týdny jsem napsal recenzi na desku jistého sympatického písničkáře. Zklamala mě, protože mu už dlouho držím palce, ale když se podle mě nepovedla, nebudu přece lhát. Pár dní po tom, co vyšla, jsem ho potkal, když zrovna venčil psa. Dva roky jsem ho neviděl a v té části města se vyskytuji jen výjimečně. Prostě náhoda. Vyměnili jsme si pár slov a dozvěděl jsem se od něj, podotýkám, že ve vší slušnosti, že už jsem „příliš starej a měl bych už přestat psát a že je mu jedno, jestli lidi mimo jeho bublinu tu desku poslouchají.“ No co, myslím, si, že ambicí každého umělce je co nejlépe zobecnit své vlastní zkušenosti a předat je co nejvíce lidem. Alespoň to tak v písničkářském světě bývalo.
Tomu setkání předcházela kanonáda jeho fanynek na sociálních sítích. Podobná palba se objevila asi půl roku předtím, když jsem napsal – kupodivu docela obdivnou – recenzi na desku jedné opravdu talentované zpěvačky. Na konci jsem si ale neodpustil poznámku zhruba v tom smyslu, že soudě podle jejích textů asi bych ji doma mít nechtěl. Nebylo to ve zlém. Její starosti a trápení mi připadaly proti normálnímu lidskému životu až příliš afektované.
Netušil jsem, co to způsobí. Sociální sítě začaly přetékat hněvem bojovnic, pro něž jsem se stal symbolem misogynství a machismu. Moc tyhle internetové řeči nečtu, ale tentokrát bylo to opravdu srandovní. Představoval jsem si, jak stojím uvázán na hranici a běsnící dav zdivočelých žen už mává pochodněmi jen jen zapálit první polínko. Zároveň to byla taky trochu otrava, protože každý, koho jsem potkal, neměl jiné téma hovoru. Nicméně, jak je u sociálních sítí zvykem, dav rozhořčených dam si brzy našel jiné téma a všechno odplynulo kamsi do nikam.
A přece jen přišla pointa. Ta opravdu nadaná hudebnice potkala na nějaké konferenci šéfredaktora Honzu Vedrala, a jak mi tlumočil, nejenže se prý na mně nezlobila, protože by mně taky doma mít nechtěla, ale byla dokonce ráda, neboť díky té bouři ve sklenici vody se o její desce dozvědělo mnohem víc lidí, než by čekala.
Přeložil jsem si to tak, že jsem vlastně udělal dobrý skutek. Nebo že jsem lepší marketér než kritik.