Na jedné straně oficiální, státními kulturními orgány donedávna protěžovaný festival středního proudu, na druhé jeho noví účastníci, kteří ještě pár měsíců předtím byli poloamatéři, existující ve značné nelibosti režimu.
Vyhrál Precedens s Bárou Basikovou s písní Tajemství, druhá byla Lucie s Davidem Kollerem a píseň Mít tě sám a třetí byli slovenští rockoví Money Factor. Ale o soutěžní písničky nejde, stejně se neujaly, ovšem ta atmosféra byla nezapomenutelná. Lyra byla v červnu, půl roku po Sametu, a všechno bylo trochu nejisté. Pražské jaro 1968 taky trvalo jen půl roku, od března do srpna. Co když… Netančíme náhodou na Titaniku? O to bylo všechno divočejší.
Bratislavská lyra vznikla v roce 1966 jako lokální produkt módního trendu, který začal v druhé polovině padesátých let. S tím, co pod slovem festival chápeme dnes, neměl moc společného. Nebyl to žádný open-air, naopak se odehrával v prostředí tzv. vyšší kultury čili v divadlech, kasinech nebo jiných společenských sálech. Pop se tam ve všech směrech snažil co nejvíc přiblížit klasické hudbě. Navíc to byla atrakce lázeňských měst v době, kdy nebyla sezóna, ale něco se muselo dít, aby si místní něco vydělali. Proto se ty největší odehrávaly v Monte Carlu nebo v San Remu. Nebo od roku 1961 dokonce i v polských Sopotech. Bratislava, která přišla přece jen trochu později, musela být logicky karikaturou takových reprezentačních akcí, ale existovalo příliš mnoho důvodů, proč se takovým lokálním místem stalo tehdy omšelé město na Dunaji.
Bylo to mé první setkání s takovou šroubovanou událostí. Už jsem měl za sebou celkem dlouhou žurnalistickou praxi, ale ta se tohoto světa netýkala. Časopis Rock&Pop, ve kterém jsem tenkrát byl, měl za sebou teprve první čtyři čísla a měl na festivalu svůj stánek, takže do Bratislavy vyrazila celá redakce. Pokud si na to dobře pamatuji, připadalo nám to hrozně prázdné. Kvanta neznámých lidí, kteří nic nedělali, jen si všude něco potichu vykládali, kecy na začátku denního programu o tom, jak bude všechno lepší, prostě nuda, nuda, nuda… Až na dvě události.
Tou první byla plavba parníku po Dunaji. Naší místní kamarádi nám ukazovali, odkud skočil Jiří Schellinger z mostu do Dunaje, a do toho hrála První českomoravská nezávislá hudební společnost, pozdější Čechomor, kterou jsme v Praze objevili, jak hraje na ulici, a vzali ji sebou na festival. Myslím, že tehdy doslova uhranuli všechny, kdo s námi jeli. Méně uhranutá byla ovšem naše sekretářka, kterou jistý nalitý folkový zpěvák vláčel za vlasy po molu a volal: „Ještě této noci budeš mou!“
To ovšem nebylo nic proti tomu, co se dělo na závěrečné recepci. Tam už byli nalití všichni. „Staré struktury“ proto, že jim bylo jasné, že nejspíš končí, a nové tváře proto, že něco nového, snad pozitivního začíná. Zbylo mi v paměti několik bizarních scén. Jistý slovenský činovník se mě s vážnou tváří ptá, zda příští rok přijedou na Lyru taky Plastici. Robert Kodym, lijící šampaňské na krempu klobouku Kamila Peteraje a volající: „Teď jsme my ty kurvy, co vystupujou na Bratislavský lyře.“ Nějaká tehdejší, dnes už dávno zapomenutá slovenská popová hvězdička, která se ptá brněnského kytaristy, jak se dostat do Prahy…
Byla to zvláštní atmosféra zlomu. Na jedné nejistota, že se všechno může vrátit, na druhé radost, že je najednou všechno jinak. Napadá mě parodie na pověstný článek, který vznikl sedm let předtím. Stará forma s novým obsahem, tak by se ta akce mohla jmenovat.
Lyru už v příštím roce neobnovili. V roce 1997 se o to kdosi pokusil, ale bylo to fiasko. Éra vznešených festivalů středního proudu v Čechách a na Slovensku definitivně skončila.