V devadesátkách byl křest obřadem, důležitou součástí soukolí showbyznysu. V mnoha případech byl spojen s velkou párty v nějakém vyhlášeném nebo nově otevřeném podniku. A protože tehdy už vydávala desky kdejaká kapela, stávalo se, že se v sezóně takové obřady konaly až třikrát týdně.
Z obsahového hlediska nebyl takový křest nic zázračného. Pokud to prostředí dovolovalo a umělcům se chtělo, zahráli hostům tři nebo čtyři písničky a pak se z pódia a někdy i z celé akce vypařili. S kým také popíjet, že? Devadesát devět procent hostů neznali. Navíc hlučné prostředí takového večírku nedovolovalo ani nějakou zasvěcenější diskusi.
V redakci našeho hudebního časopisu jsme vždycky druhý den po ránu rozebírali včerejší večerní počin. Obvykle se totiž na podobných akcích opakovaly stejné události. Zaprvé – někdo se opil. Většinou to byly stejné osobnosti, třeba textař a básník Pavel Vrba, ale občas se to stalo někomu novému. Za druhé – tašky masovky. Tak jsme říkali nástroji těch, kdo po stolech nenápadně sbírali tu salámovou mísu, tu pár plátků sýra nebo jiné občerstvení, ukládali do přichystaných plastových nebo promaštěných tašek a odnesli domů rodině k pohoštění. No, má se to vyhodit? A za třetí – hodnotili jsme, jak byl křest „zavezen“. Čili jaká byla nabídka občerstvení a nápojů. To bylo velmi důležité, protože se z toho dalo odhadnout, o jak prestižní album z hlediska vydavatele jde. Podle toho mohl hudební magazín vymýšlet různé strategie prezentace daného opusu.
Vrcholem křtů byl příchod takzvané Holubovy letky. Tvořilo ji několik starších mužů a žen, prý bývalých novinářů, vedených jakýmsi panem Holubem, kteří vymetali všechny možné večírky a párty. Vždycky sehnali pozvánky (dodnes kroutím hlavou, jak to dokázali) a kamikadze útokem vyjedli a vypili, co se dalo. Pokud vím, nikdo z nich o hudbě nikdy nenapsal ani řádek. Jestli vůbec nějaký řádek vůbec napsal! Nenechali se vyhodit a odešli před koncem večírku jen tehdy, když měli navštívit ještě nějakou další párty. Občas nepochopili text pozvánky a omylem zašli na koncert. To pak byli hrozně naštvaní.
Ani nevím, jak Holubova letka skončila. Někdo mi tvrdil, že se rozpadla po smrti svého vůdce. Ale možná to souviselo s tím, že na konci devadesátých let procovské křty desek pomalu ustávaly a s ekonomickou krizí v druhé polovině desátých let úplně ustaly. Už nebylo tolik peněz na rozhazování. Desek se prodávalo mnohem méně, protože už se začalo masově stahovat z internetu, u velkých firem skončily zahraniční dotace na rozvoj postkomunistického hudebního trhu a konečně se také přišlo na to, že se na setkání s umělci stejně přišli lidi hlavně se nažrat a nachlastat. Mnozí z těch, kdo měli takových akcí plné zuby, začali dávat své pozvánky uklízečkám nebo pošťačce, což prestiži takových akcí moc nepomohlo. Prostě, křty desek ztratily svůj smysl.
Gramobyznys v tom nebyl sám. Kolik bylo v té době takových akcí. Výročí zahájení vysílání rádií a televizí, křty nových novin a časopisů, afterparty po premiérách významnějších filmů, to všechno skončilo. Tu a tam se ještě něco objeví, ale už to není ono. Zlatá devadesátá se už nevrátí.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.
