Ano, jednou k tomu dojde. Muzikant zestárne a s ním i jeho publikum. Ti mladí mají úplně jiný vkus a jen málokdo následuje vkus svých rodičů. Pravda, existuje řada výjimek, mladých lidí, kteří milují třeba classic rock, i když je to hudba, která se hrála dlouhá léta předtím, než se narodili. Nebo jsou zvědaví, jak vypadá Johnny Rotten, o němž jim otec, vysloužilý pankáč, vyprávěl.
Ale pak přijde další fáze. Generace začne vymírat. Jak muzikanti, tak posluchači. A s nimi odchází i jejich hudba. Byť to byly skladby sebelepší, až na pár výjimek nepřežijí ani dobu svého vzniku a zmizí v propadlišti dějin. Jen tu a tam se najde někdo nový, kdo vykope nějaký starý kousek a udělá z něj hit. Vzpomínám si namátkou třeba na Blue Eyes Crying In The Rain, které po třiceti letech probudil k novému životu v roce 1975 Willie Nelson, nebo z poslední doby na Sounds Of Silence, slavnou píseň Simona a Garfunkela, které po jednapadesáti letech vtiskli moderní tvář Disturbed.
No jo, dejme tomu že písnička má sice malou, ale přesto nějakou šanci se vrátit. Ale co její interpret? Kdo si na něj vzpomene? Jen málokdo má šanci, že na něj budou chodit lidi i po tom, co mu je osmdesát. To musí být obrovská legenda. A taky záleží na kondici. Vzpomínám si na koncert osmdesátiletého B. B. Kinga v pražské Sportovní hale. Bylo to na hranicích trapnosti. Jerry Lee Lewis toho na stará kolena v Praze taky moc nepředvedl, celé jeho vystoupení táhla doprovodná kapela a Lewis se blýskl až na konci s pěti skladbami. A nemluvím o tom, že i těm technicky nejnadanějším zpěvákům stárne hlas a nemohou do takových výšek jako dřív. Viz třeba Ian Gillan z Deep Purple. Nebo nemusíme jít moc daleko – poslední živá vystoupení Karla Gotta taky po pěvecké stránce za moc nestála. Alespoň podle jeho měřítek. Jednou si mi povzdechl, že Petr Spálený se svým hlasovým rozsahem má to stárnutí mnohem lehčí.
Když jsme u té kondice, nemusí být v pozdním věku vždycky špatná. Je tomu asi pět let co můj kolega šel po schodech do své kanceláře v druhém patře a supěl tou námahou. Najednou ho svižně předběhne nějaká paní. Ztuhnul. Nevěřil vlastním očím – byla to Yvetta Simonová! V té době bylo legendární zpěvačce z padesátých a šedesátých let dvaadevadesát!
Pak je tu další věc, která k těm hvězdám za zenitem občas patří, když svou práci dělají celý život a navíc s láskou. Staří zpěváci zpívají rádi i proto, že je pódium aspoň na chvíli omlazuje. Rád vzpomínám, jak jsem byl někdy v devadesátých letech v televizi přítomen natáčení nějakého pořadu. Sedím v šatně a koukám se kolem. Samé známé tváře, jen v koutě sedí schoulený nějaký dědoušek. „Pan Hála na plac,“ ozve se inspicientka a děda se úplně proměnil. Ze staříka nad rakví se v okamžiku stal ten slavný král českého swingu a hrdě odkráčel do studia. Za dvacet minut se vrátil a za chvilku se zase pryč odkolébal staříček, kterému musela asistentka pomáhat do schodů.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.
