No jo, tréma. I ta patří k populární hudbě. Někdo ji má jen poprvé, jiní jí trpí před každým vystoupením. Může se projevovat různými způsoby. Třeba tím, že před nebo během vystoupení se muzikant nebo zpěvák cítí na zvracení nebo bezdůvodně cítí úzkost. Dost běžné bývá, že srdce tluče, jako kdyby chtělo vyskočit z hrudníku. Někteří mají trému a pocity hrůzy už dlouho před koncertem při přípravách nebo při zvukové zkoušce. Jsou i tací, kteří před důležitým koncertem nemohou spát.
Dokonce i Karel Gott po sedmdesátce mi jednou potvrdil, že trému občas mívá. Zvlášť když je prý v nějakém novém prostředí nebo když má v repertoáru něco nového. Něco jako následek nejistoty, zda se mu to povede, že nenaplní očekávání, že zapomene texty. Pavel Bobek mi zase ze své zkušenosti tvrdil, že stage fright neboli tréma je naopak něco, co ho žene k souboji s ní, k plné koncentraci, že boj s ní je ta správná cesta k vydařenému vystoupení.
V zahraničí existují dokonce výzkumy trémy mezi hudebníky. Jeden z nich prozrazuje, že extrémní trémou trpí před vystoupením přes 13% umělců, zatímco skoro nebo úplně bez trémy je jen asi 7,5%, přičemž u žen je tréma mnohem častější, především jako projev nízké sebedůvěry.
Z praktického hlediska není problém v tom, jak se projevuje, ale jak se jí zbavit. Rad je spousta. Hluboké dýchání před vstupem na pódium, meditace v šatně nebo společná zábava kapely. Znal jsem dokonce případ souboru, který šel na pódium rovnou od karetní partie v zákulisí, aby nezbyl čas na nějaké plané bourání sebedůvěry při čekání, než na ně přijde řada. Trémě prý hodně zabrání i dostatek spánku, ale zkuste to, když máte trému a kvůli ní nespíte! Prý pomůže dokonce i dobře zvolený oblek nebo pohyb, třeba cvičení. Problém je ovšem v tom, že nejčastějším způsobem boje proti trémě bývá u muzikantů to nejhorší - alkohol. Jeden panáček možná pomůže, ale ono to u něj většinou nezůstane. Slyšel jsem spoustu historek z domova i z ciziny o následcích takové formy boje s trémou. Zrovna nedávno někdo vzpomínal na první koncert Collegia musica v Praze někdy v roce 1971 – Marian Varga prý do sebe před vystoupením hodil během několika minut celou lahev vodky. Ale tehdy jsem tam byl a vůbec mi při tom nepřišlo, že by se dělo něco divného.
Ve velké řadě případů tréma přichází na začátku kariéry nebo při realizaci nějakých programových změn. Pak časem mizí. Ale může naopak přijít macha. Čili začneme dělat věci „levou zadní“. A to někdy znamená výsledek horší než ty začátky s trémou.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.
