Jeho knižní nakladatelství Novela bohemica mělo v posledních letech tu nejlepší pověst a kdykoli jsme se na knižních veletrzích a přehlídkách pravidelně vídali, dostával jsem od něj nabídky, že mi vydá nějaké texty, ale nikdy tomu nedošlo. Možná to byla škoda. Kdo ti dneska vydá knížku plnou mudrování? Nakonec přece aspoň jeden krátký textík v jedné knížce pod karikaturou Mariana Vargy mi u něj vyšel.
Rád bych dal k dobru příběh o tom, jak jsme se seznámili. Bylo to na Folkovém festivalu v Lipnici v roce 1988. Ano, to byl ten festival, kde poprvé Václav Havel promluvil na veřejnosti. Aby k tomu došlo, musely se pořádat velké manévry. Jedním z úkolů, které jsme si v zákulisí rozdělili, byl pokus zabavit redaktora Rudého práva, přítomného na festivalu, po dobu, co bude konferenciér zpovídat Havla na pódiu.
Asi už tušíte. Tím mladým redaktorem Rudého práva byl Zdenko Pavelka a úkol s ním konverzovat přidělil Havlův tajemník Vladimír Hanzel mně. Nedalo se nic dělat, dal jsem se s ním v zákulisí v příslušné chvíli do řeči. O folku, o čem jiném! Bylo to o to ošemetnější, že jestli jsem v té době něco nesnášel, byl to právě folk. Nechci se moc chlubit, ale myslím, že jsem odvedl dobrou práci. Pavelka se mnou sice diskutoval o Burianovi a Dědečkovi a zároveň tušil, že se na pódiu něco děje, ale došlo mu to až potom.
Ani tak se nedalo maléru zabránit. V Ruďasu pak vyšel jeho článek „Škoda kaňky na akci dozajista smysluplné“, který alespoň z doslechu reagoval na Havlovo vystoupení, a mě těšilo, že si to Pavelka musel částečně vycucat z prstu. Stal se terčem posměchu hudební komunity a od té doby se – pokud to bylo možné – psaní o hudbě vyhýbal.
Ale abychom byli objektivní. V té době se chystal další hon na mladou muziku, po nové vlně si to tentokrát měl odskákat právě mohutně se k popularitě deroucí metal. Odstartoval ho článek „Kult násilí a smrti. Proč?“, po němž se měla rozjet celá další kampaň. Taktéž v Rudém právu. Říká se, že to byl právě Pavelka, kdo to tehdy snaživým kolegům redaktorům rozmluvil. Ale mohlo to být i proto, že komanči už měli úplně jiné starosti, takže protože komunisti neradi prohrávali, všechno raději zůstalo jen u jednoho článku a zákazu Törru.
Po listopadu pracoval Pavelka jako redaktor levicového týdeníku Tvorba a potom se věnoval kulturní příloze Práva. Časem ji přivedl do stavu takové prestiže, že se stala dodnes nedostižným vzorem pro všechny ostatní pravidelné kulturní přílohy českých deníků. Nějakou dobu pak prý zkoušel být i kavárníkem, ale nakonec u něj zvítězilo povolání nezávislého nakladatele.
Kdyby nebylo oné kaňky, kterou na něj vždycky někdo vytáhl, když mu chyběly v diskuzi o úplně jiných věcech argumenty, asi by se o něm psalo jako o jednom z nejlepších českých žurnalistů. No řekněte, nevyplatilo se v těch už dávných časech nejen opatrně sedět v koutě, držet krok, ale i hubu?