Viděl jsem tam před časem Vlastu Redla a Terezu Maškovou a pořád tam bylo stejně nedýchatelno a sražená vlhkost stékala po stěnách. Ale pořád tam byl onen genius loci, neopakovatelné kouzlo všech těch, kdo tam hráli od poloviny dvacátých let. Josephine Baker, Louis Armstrong, Gilbert Bécaud, Sarah Vaughan…
Za bolševika to byl až do výstavby Sportovní haly na Výstavišti se svými 1800 místy pro sedící diváky největší společenský sál v Praze. Vedle koncertů se tam konaly maturitní plesy, taneční, soutěže, konference a mítinky i těch největších papalášů. V neděli dopoledne se v Lucerně odehrávaly boxerské mače.
Těch vzpomínek! Poprvé jsem tam byl na něčím květinovém večírku tanečních u mistra Broučka a brzy potom na nějaké přehlídce divadla Rokoko, které sídlilo ve stejném baráku. Dodnes si z toho pomatuju Kubišovou a Matušku, jak zpívali D´Artagnana.
Časem jsem se tam dostal na beatové festivaly, viděl jsem anglické The Nice s Keithem Emersonem, zažil tahanice u vchodu před koncertem Flamenga a Jazz Q, fantastický koncert Collegia musica s hostujícím Radimem Hladíkem, Jazzové dny nebo maturitní plesy, kdy hrál big beat vždycky až po půlnoci. Starší muzikanti potvrdí, že pro každou kapelu bylo snem zahrát si alespoň jednou v životě v Lucerně.
Dneska už skoro nechápu, co na té Lucerně všichni muzikanti viděli. Z hlediska akustiky to byl třetí nejhorší sál v Praze. Po Domě železničářů na Vinohradech a Žofíně. Protože jsem býval v Lucerně pečený vařený, časem jsem zjistil, že ať zvučí kdokoli, nejlepší je zvuk v sedmé řadě nalevo. Tuším, že mezi židlemi s číslem osm a deset. Ta místa byla sice pokaždé někým obsazená, ale člověk se tam přes protesty pořadatelů dokázal vecpat alespoň do uličky.
Jó, Lucerna! Stýská se mi po ní jako po ztraceném mládí. Ale nedávno jsem objevil zajímavou věc. Forum Karlín je jakousi modernější, kapacitně jednou tak velkou verzí staré dobré Lucerny. Vstup je také zezadu, bary rovněž vzadu, dvě podobně míněná patra. Jen ta akustika je asi o tisíc procent lepší.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.
Foto: Jan Kolman