Netrvalo dlouho a skupina se rozpadla: „Nebyla chuť zařizovat ty věci okolo,“ řekl mi o pár měsíců později jejich kytarista. „To bylo furt nějaký jednání nebo nějaká schůzka a k ničemu to nevedlo.“
Pojem manažér nemá u nás na hudební scéně dobrou pověst. Zvlášť u těch starších posluchačů, kteří někdy něco četli o Elvisu Presleym a jeho Colonelu Parkerovi nebo o anglickému manažérovi Donu Ardenovi, přezdívanému v šedesátých letech pro nevybíravé metody práce „popový Al Capone“.
Ale dobře, to jsou vzdálené legendy. U nás si ale manažéři získali špatnou pověst především v době normalizace. Pojem manažér sice v tehdejších tabulkách a kolonkách neexistoval, ale na úředníky v kulturních agenturách se nedalo spoléhat. Musel proto existovat někdo, kdo bude shánět kšefty a vůbec organizovat provoz jednotlivých souborů. Většinou tuto roli přejali jejich kapelníci. Tak se kolem hvězd tehdejšího hlavního proudu české pop music vyskytlo pár osobností, které v roli kapelníků/manažérů začaly kontrolovat trh – ať už co do koncertů nebo vydávání desek. Pět nebo šest lidí v podobě úspěšných lobbistů ovládlo skoro všechnu gramofonovou produkci tehdejších dvou jediných českých vydavatelství. Zatímco jiní čekali na vydání své desky pět let nebo se vůbec k ničemu nedostali, tihle lidé dokázali pro své koně vyboxovat jednu nebo dokonce i dvě dlouhohrající desky ročně. České poměry na to tehdy neměly, tolik dobrých skladeb tu zase nevznikalo, takže taková alba měla samozřejmě z hlediska kvality i technické realizace sestupnou tendenci.
Jako hudební novináři jsme v té době ten nepoměr silně vnímali a psali jsme o české pop mafii. Zvýhodňování jejich hvězd bylo totiž do očí bijící. „A co jsme měli dělat? Museli jsme se otáčet a třeba i brodit v bahně,“ řekl mi po letech jeden z oněch mogulů. „Všechno, od živobytí až po aparaturu, bylo v naší režii a vydavatel nebo OSA nebo agentury, pod které jsme spadali, nám dávali jen pár korun. Jediné řešení byla kvantita, jedno jaká. Nebo různé triky.“
Nápadů, jak vydělat či „uživit“ soubor, měli tihle skrytí podnikatelé nekonečně. Například časté koncertování těžilo z peněz za dopravu. Zatímco muzikanti měli podle své kvalifikační třídy nárok na dvě nebo tři stovky za koncert, sazba za dopravu souboru osobními auty byla mnohem atraktivnější. Navíc rostla podle spotřeby auta. Však také historky o tom, jak tyhle soubory proto uváděly do dokumentů jiné typy aut, než s kterými přijeli, se tradují mezi muzikanty dodnes. Nejslavnější historka se ale vztahovala ke skupině Kroky, která prý jezdila na svá vystoupení s nepojízdným autem na tažném laně, aby se mohlo započítat do kalkulace za dopravu.
Můžeme se o tom myslet cokoli. Jiná doba, jiný mrav.
Nutno říct, že po listopadu 1989 se situace proměnila. Stará kapelnická parta ustoupila do pozadí a přišla nová generace hudebních manažérů - podnikatelů. Na devadesátky rádi vzpomínáme jako na éru svobody, ale zrovna v oblasti hudebního managementu se svoboda projevila v neskutečném množství podvodníků. Po muzice byla poptávka, ať už v živém provedení nebo na deskách, a byla volná tvorba cen, takže prachy tekly proudem. A bylo jich někdy tolik, že to mnohé z těch frajerů lákalo. Peníze zmizely. Obvykle i s manažérem.
Na druhou stranu se našli i takoví, kteří sice nikoho neošidili, ale většinou proto, že manažér byl sice dobrý kamarád, ale úplně neschopný. Kolik kapel si to tehdy odskákalo! Takže jsem se vlastně tomu klukovi, který se na začátku našeho příběhu tak bál manažérů, ani moc nedivil…
Ke konci devadesátých let se situace zklidnila a další generace manažérů dala českému trhu řád. Ne že by se už nevyskytovali podvodníci, ti tu budou asi vždycky, ale v každém případě vzrostla jejich důvěryhodnost. Ale tak jako dříve se rozlišovalo mezi podvodníky a spolehlivými manažéry, teď se znovu rozdělili na dvě části. Na jedné straně to jsou nepříjemní a často agresivní lidé kladoucí na zákazníka neustále další a další požadavky, protože vědí, že o produkt, který zastupují, je zájem. Na druhé jsou to osobnosti natolik nápadité, že váš plán dovedou ještě rozvíjet. Těch je stále víc.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.
Foto: Jan Kolman