Jako zarytý rocker jsem ale odmítal stát v pozoru při trampské hymně Vlajka. Sorry, ale verše „Vlajka vzhůru letí“ mi až moc připomínaly nacistický hymnus Die Fahne hoch. Není divu, že jsem se bál lynče od těch ortodoxních, kdybych se do pozoru nepostavil.
Vyřešil jsem to tak, že jsem v té chvíli odešel na pánský záchodek a prostál celou píseň víceméně v pozoru u mušle.
Trvalo 36 let, než jsem se na Portu vrátil. Už to není masovka jako kdysi, příjemné lesní divadlo v Řevnicích jako komorní prostředí se ale k akustickým písním docela hodí. Místo ohníčků grily a produkovaná hudba měla blíž k pop rocku než k folku, natož k trampské hudbě. Ortodoxní trampové nejspíš vymřeli.
Vlajka musela být a znít, ale řešila se na poslední chvíli před začátkem festivalu. Problém byl v tom, že už nikdo neznal slova. Na pódium proto vystoupila řada umělců a pořadatelů, v rukou svítící mobily s „nalistovaným“ textem. Vypadalo to skvěle. Samozřejmě pěvecky nepředvedli nic moc, ale přesto jejich vystoupení mělo své kouzlo v jisté neformálnosti. Však se taky publikum bavilo. Ten pocit „my jsme jako vy“ se pak přenesl na celou přehlídku.
Přiznám se, že neformálnost a prostota mě na muzice moc baví. Chodím na načančané koncerty se zadní projekcí a pyrotechnikou a vracím se s očima bolavýma od záblesků. Rád si pak udělám dobře při kapele okresního formátu, které to moc nejde, ale hraje s nadšením. Líbí se mi každý písničkářův kiks, protože splést se je lidské. Užívám si frajera v hospodě, který smaží nějakou odrhovačku, a i když to hraje blbě, ostatní u stolu s ním s chutí zpívají. Prostě muzika není jen ta super vylepšená a dokonalá, ale každá, která se dělá s nadšením a zaujetím.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.