Historici poznamenají, že punks existovali dávno před horkým londýnským létem roku 1976. Mají pravdu – už na Zappově albu We´re Only In It For Money narazíme na píseň Flower Punk. Je to mnohovýznamové, těžko jednoduše přeložitelné slovo, které původně vyjadřovalo někoho či něco bezcenného nebo nedůležitého, ale také mladistvého výtržníka nebo to bylo synonymum slova blbost nebo moula a bůhví co ještě. Ale o to nejde, slovo punk získalo v sedmdesátých letech specifický význam hudební a sociální.
S odstupem času si myslím, že neexistoval jeden druh punku. V době vzniku jeho anglické tváře byla nejvíc akcentována představa, že jde o hnutí sociálně politické čili o hnutí protestní. Velká Británie tehdy procházela zásadními změnami, hlavně hospodářskými. Země se pod vládou Margaret Thatcherové pokoušela restrukturalizovat britskou ekonomiku. Jedním z následků tohoto jevu byla vysoká nezaměstnanost, a to zvláště u mládeže, odcházející ze škol. V tomhle ohledu byl punk protestem proti této situaci. Však také jedním z hlavních hesel punkových kapel bylo No Future a mluvilo se i o dělnické základně punku.
Jiným druhem punku byl punk revivalový. Od začátku sedmdesátých let začala hudba ztrácet energii původního rock´n´rollu z padesátých let. Začala se utápět v art rockových nebo jazz rockových trendech, v rozsáhlých kytarových sólech a v jakési přemoudřelosti písní, jejichž textům nerozuměl často ani sám autor. Zmizela přímočarost, údernost, nasazení. To ale nabízely mladé kapely, které možná neuměly hrát, ale mluvily za své posluchače. Co předváděly, tvořily s absolutním zaujetím, možná neuměle, ale vždycky stručně. Při hudbě Yes nebo Pink Floyd se nedalo poskakovat nebo jinak vybíjet energii, bavit se. Každá regionální punková kapela to v místní hospodě dovedla.
Důležitý byl také punk jako generační gesto. Mládež, která zrovna vyrostla z teenagerských let, cílevědomě a hluboce odmítala své předchůdce, generaci hippies ve všech jejích podobách. Považovala ji za směšnou, bezzubou, už neschopnou mluvit za nastupující mladou vlnu. Od hudby a oblékání až po politické názory. Hipísákům tak punk vrátil jejich deset let staré heslo „Nevěř nikomu nad třicet.“
S hippies měli mnozí punkeři aspoň jedno společné. Anti-konzum. Myslím, že ani tak nešlo o konzumní způsob života jako spíš o to, že punková generace vnímala, že je s ní manipulováno za účelem cílené spotřeby zboží. Nebo vnucování určitých názorů.
A za páté tu byl punk umělecký. Bylo až neuvěřitelné, kolik punkových kapel tvořili absolventi výtvarných škol, art schools. Tady hrála roli estetika moderního umění. Happening, naivní umění, geniální diletanti, primitivní kultury, ne-umění, freak out, situacionismus, hra s médii a další směry často silně provokativního zaměření. Vedle hudby do punkového prostředí vstupoval art design, postavený na okrajových prostředcích, ať už to bylo oblečení z dobročinných bazarů a symbolické módní doplňky. Punk byl pro ně královstvím levné krásy. Do hry vstupovala i moderní poezie.
Ve vrcholném anglickém punku se všechny tyto proudy přelévaly a společně vytvořily základ, od něhož se odrazily další generace rockových muzikantů. V mnoha ohledech punkové poselství zasahuje dodnes do hudebního dění. Punk´s Not Dead.
Seriál textů Josefa Vlčka nazvaný Vlčkovize vychází každé pondělí na webu Headlineru. Přináší vzpomínky hudebního novináře i pohledy na současnou hudební scénu.
Foto: Jan Kolman