Ale ani saxofon nebyl výjimkou a publikem celkem cenění Slehni mech (odkudpak je kapela, která má takový název?) dělali svůj „folk“ s trubkou.
A máme tu další ránu do srdce tradičních představ o Portě! Kateřina Javůrková neboli Kate Maple a její spoluhráči zpívají anglicky! Ona se tu a tam v programu už dříve občas objevila nějaká anglická písnička, třeba song od Johnnyho Cashe nebo známý spirituál, ale tentokrát to bylo programové. Všechny tři písně, které kapela zazpívala, byly z jejich dílny a v angličtině! Předem si řekněme, že holky ve front line byly brilantní a že takový soubor by se určitě chytil i na nějaké současné přehlídce rockově folkového žánru Americana někde v Texasu.
No jo, ale mohou na Portě, ČESKÉ písničkářské baště zpívat skupiny anglicky? V pravidlech o tom nic není, to je fakt. Já, zvyklý na různé rockové přehlídky, s tím nemám problém. V rocku je angličtina běžná, i když je skoro jasné, že z toho rozhlasové hity nebudou a že ani do Madison Square Garden se muzikanti nedostanou. Těžko zápasit v angličtině o místo ve vysílání s Metallikou nebo Green Day. S českým songem to ale jde, protože nabízí přidanou hodnotu. V rocku to už některé skupiny pochopily a zkoušejí se vrátit k češtině, jenže na Portě možná teprve anglická vlna začíná. Žijeme přece v době, kdy je angličtina běžnou součástí životního stylu české nejen mládeže a vůbec vás už nepřekvapí, když uslyšíte, že dvě české dívky se v tramvaji baví mezi sebou anglicky. Máme bránit tomu, aby angličtina pronikla i na portovní pódia? Mnohé z nás z toho píchá u srdce, ale nezastavíme to. Tak jako to nedovedou zastavit třeba v Německu.
Když padla zmínka o Kate Maple a jejich trojhlasých harmoniích, musím zdůraznit další z originálních jevů Porty, o podílu žen v kapelách. Většina účinkujících měla ve svém středu jednu nebo dvě ženy. Při současném stavu české populární hudby, která trpí těžkým nedostatkem žen, je to pozitivní signál. Stálo by za úvahu, proč je v (alternativním) folku tolik žen, zatímco do běžného popu a rocku se jich hrne o něco méně. Se svými projekty se představila třeba pražská, popově laděná Jana P.S. nebo Vnitrublok, Sestry Hejdovy & Cloudies či výborní Thea & Coming Out – nebo vedou čistě ženská uskupení, například dua K2, Monika Sonk s violoncellistkou Barborou Soukupovou nebo Pavla „Žožo“ Ambrožová s Kateřinou Sirnou.
Vnitrublok
Ženský element přináší na Portu témata, které jsou – mírně řečeno – neobvyklá. Copak u těch mladších, tam se nejčastěji daří přetékající lyrice ve stylu chce mně/ nechce mně a proč jsem sama a toužící. U těch zkušenějších, které mají už tuhle éru za sebou, se pro změnu vyskytují písně o strastech výchovy dítek, popřípadě o praní plínek, což je sice obvykle podáváno s humorem, či přesněji - s přiblblým humorem.
Vůbec portovní humor je to nejstrašnější, co může člověka v nádherném třítisícovém Lesním divadle v Řevnicích potkat. Dělat humor je obecně těžká věc a v případě písní dokonce velmi těžká věc. Kolik lidí, tolik druhů smyslu pro humor, a to nepočítám lidi, kteří vůbec smysl pro humor nemají. Z různých výzkumů například víme, že komiků, na jejichž oblibě se shodne alespoň padesát procent veřejnosti, je jen pár a většina z nich už nežije.
Nicméně, portovní kapely často trpí potřebou dělat ne veselé písničky, ale přímo legraci. Někdy za každou cenu. Zkoušejí to různými způsoby. Třeba v civilu dětský chirurg Martin Čepelík, který vystupoval s Andreou Minevou, měl v soutěži skladeb docela drsnou žertovnou píseň o davu dětí v čekárně své ordinace: „Pojď sem, kluku/ já ti vyndám klíště/ ještě si to sakra rozmyslíš, jestli sem přijdeš příště / ambulancí po večerech rozléhá se řev/ já miluju svou práci, miluju krev.“ Hustý, co? Naštěstí to pan doktor dokáže podat s takovým šarmem, že se lidi jakžtakž zasmějí a maminky v publiku neomdlévají. Tohle je ale výjimka.
Martin Čepelík a Andrea Mineva
Co se týče legrace, asi nejvíc na Portě zazářili (dříve Panelákoví) FO3. Prý jsou zapsáni i v české Guinnessově knize rekordů, neboť při jednom svém vystoupení použili 133 nástrojů devadesáti devíti druhů. Střídají je jak na běžícím páse, v písničkách používají drsnější typ humoru, kterému se za mého mládí říkalo kanadský, konečně také na pár vteřin zaznělo banjo a hudebníci se mlátili do hlav plastovými tyčemi. Vzpomněl jsem si při tom na pověstný výrok Jana Wericha: „Sleví-li umělec ze svých ideálů, obecenstvo to rádo přivítá.“
Nevím, jestli to plně platilo na desetiminutovku této trojice. Viděl jsem v řadě pod sebou pár těch, kteří si mezi sebou říkali, že je to „blbé až to bučí“, ale obecenstvo to většinově opravdu rádo přivítalo. Horší by to asi bylo, kdyby trojice překročila hranice Porty. Tam by to nejspíš nefungovalo.
Nezapomněl jsem na něco?
Ještě dvě věci. Na letošní Portě se prezentovala celá řada soutěžních kapel, které sice teprve začínají, ale už mají na stáncích své vlastní nahrávky. Je to krásný příklad toho, jak se hudební scéna silně liberalizuje od diktátu velkých vydavatelství, která ještě před několika lety plně ovládala to, co se vydávalo a prodávalo. Jistě, jsou to desky, vydávané v malých nákladech, ale prolomení hradby mezi tím, co je pro vydavatele ekonomicky atraktivní, a tím, co chtějí tvůrci za každou cenu zaznamenat a sdělit, je nesmírně důležitým bodem dalšího vývoje nejen portovní či alternativní scény.
Vzhledem k tomu, že některé takové kapely mají sice CD, ale na Spotify nebo na Apple Music je nenajdeme, můžeme si to třeba také vykládat jako protest vůči zbanálnění přístupu k hudbě. Na jedné straně to pak můžeme vnímat jako staromilství, na druhé jako předzvěst možného budoucího širšího trendu, podobného nedávnému návratu k vinylům.
Ta druhá věc se týká pořadatelského týmu včele s Jiřím Vondráčkem předsedkyní Spolku Porta Aničkou Roytovou. V průběhu posledních let se jim podařilo na Portu napojit skoro tři desítky menších lokálních a regionálních festivalů, které si přímo na Portě rozebírají finalisty soutěže podle potřeb své dramaturgie. Kapely, které hrály jen pro úzký okruh místních nebo své subkultury, dostávají šanci oslovit nové posluchače. Snad se díky takovým příležitostem posune svérázný svět alternativní kultury dál a časem z něj vyrostou další osobnosti hudebního mainstreamu jako se to podařilo jejich soutěžním předchůdcům Tereze Balonové nebo Michalu Horákovi.