Budeme se muset vyrovnat s pozvolným rozpadem struktur, které fungují v pozadí hudební scény, s příchodem AI, ale i se změnami, s nimiž hudbu vnímá nejmladší generace.
Když jsem v roce 1998 nastoupil do Československého rozhlasu v roli hudebního šéfdramaturga, dostal se mi do rukou zaprášený zápis o výzkumu zájmu mládeže z přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Výzkumnictví bylo u nás tehdy v plenkách, ale z vlastní zkušenosti jsem mohl potvrdit výsledek – na prvním místě zájmu mladých byla hudba a kus po ní sledování televize.
Našel jsem tam i jiný výzkum z konce osmdesátek, v němž hudba v oblibě stále vedla, ale byla silně ohrožována zájmem o sport. Pokud si dobře pamatuji, o něčem podobném tehdy psaly i zahraniční odborné magazíny.
Další výzkumy, už polistopadové, naznačovaly, že zájem o hudbu stále ustupuje do pozadí, ale skoro vždycky je její poslech mezi třemi nejoblíbenějšími koníčky mladých. Jasně dominovalo „setkávání s přáteli“. Něco podobného potvrdily také výzkumy z doby mého ročního působení ve veřejnoprávním médiu.
Zlom přišel těsně po nástupu nového tisíciletí. Ve výzkumu pro jedno soukromé rádio jsme zjistili, že z Top 3 teenagerských zálib už hudba velmi často vypadává. Drtil ji sport, potřeba komunikace a brouzdání po internetu.
Poslední výzkum tohoto typu, ke kterému jsem se asi před rokem dostal, naznačil, že do popředí zájmu generace 15 až 25 let se dostaly sociální sítě a hry. Po hudbě už nebylo ani vidu, ani slechu, i když mě zadavatelé přesvědčovali, že byla mezi volitelnými možnostmi. Hudba – a vidíme to na průměrném věku návštěvníků většiny velkých koncertů – se stala záležitostí střední a starší generace.
Těžko říct, co to bude znamenat pro její vývoj. Ale já jsem rád, že jsem žil v době, kdy byla hudba tak důležitou součástí lidského života.