Originální pražský synkopický orchestr byl na této autenticitě postaven. Od svého vzniku v roce 1974 se Klikar snažil, aby se jeho interpretace klasických jazzových skladeb probila skrze revivalovou éru čtyřicátých a padesátých let co nejblíže ke kořenům jazzu, swingu a americké populární hudby. Miloval dobové nástroje a dobovou instrumentaci. Tak se stalo, že jsem kdysi dávno na Pražských jazzových dnech v Klikarově kapele poprvé slyšel hrát jazz na akordeon. A díky Klikarovým sólům miluji kornet. Hrál na něj jako bůh. Na piano ostatně taky. V neustále se proměňujícím OPSO hrál až do svého odchodu v roce 2018.
Klikar udělal hodně i pro českou hudbu. S OPSO a Ondřejem Havelkou natočil dvě vynikající desky předválečných jazzem inspirovaných šlágrů Stará, natoč gramofon (1982) a Sám s děvčetem v dešti (1989), které se staly základními kameny domácí kulturní tradice, k níž se dodnes vracejí hlavně písničkáři.
V roce 1982 založil soubor Musica Antiqua Praha, na nějž přenesl svůj ideál autentické interpretace, tentokrát v oblasti barokní hudby. Tady ještě více vyplouval na povrch rozdíl mezi původní a moderní interpretací uměleckého díla. Často se člověk nestačil divit, jak jinak zněly skladby před třemi sty lety a jak zní dnes.
Autentická instrumentace a původní nástroje by ovšem byly k ničemu, kdyby Klikar starou hudbu hluboce necítil. A kdyby tento cit nedokázal předávat svým spoluhráčům.
V mém životě patřil k lidem, s nimiž jsem se seznámil mimo hudbu. Jeho otec byl vyhlášený knihkupec, od nějž jsem se jako začínající nákupčí v antikvariátě mnoho naučil. Přes něj jsem se seznámil s mladým Pavlem. Chodíval jsem pak na jeho koncerty, ať už v rámci Pražských jazzových dnů nebo v Malostranské besedě a byl jsem rád, že jsem jeho souboru pomohl v devadesátých letech pronajmout sklepní místnost v našem domě jako archiv. Nakonec to ale nebyl dobrý nápad, protože kvůli záplavám v roce 2002 se uložené materiály ve vytopeném sklepě značně poškodily. Možná, že tehdy jsme spolu mluvili naposled.
Ale to vůbec nevadí. Stačí, když o sobě víme. Když víme, že ten druhý existuje. A to teď skončilo. Ale vzpomínka, jak stojím uprostřed Malostranské Besedy a OPSO hraje Sám s děvčetem v dešti, mě jen tak neopustí.