Obrázek k článku Z malých barů k věčné slávě. Kariéru Jeffa Buckleyho utnula tragická smrt
| Jarda Konáš | Foto: Merri Cyr / Magnolia Pictures

Z malých barů k věčné slávě. Kariéru Jeffa Buckleyho utnula tragická smrt

Jeff Buckley byl fascinující zpěvák. Obří charisma, krásný hlas a jeho cover Hallelujah od Leonarda Cohena patří mezi nejpopulárnější a nejoceňovanější verze, jakých se píseň dočkala. Kdyby tragicky nezahynul, oslavil by nyní šedesáté narozeniny.

Jeff Buckley se narodil se narodil 17. listopadu 1966 v Kalifornii. Zásadní pro něj ale bylo přestěhování do New Yorku v roce 1990, kde začal vystupovat po tamních kavárnách a barech. Odrazovým můstkem i domovským pódiem pro další roky se pro něj stal dnes už neexistující podnik Sin-é Café na Manhattanu, kde vystupovali třeba Sinéad O’Connor nebo Shane MacGowan.

„Můj kamarád Daniel mi tam domluvil pravidelné hraní,“ vzpomínal v rozhovoru s Jessicou Hundley. „Měli tam volné pondělky, tak nás tam dostal. Dvakrát do měsíce on, dvakrát já. Chodil jsem tam hrát tak dlouho, dokud nezačaly chodit nabídky odjinud. Z East Village, pak i dál od centra, kamkoliv mě pozvali, to jsem vzal.“ Mimochodem, Buckleyho první EP byl živák právě z tohoto podniku Live at Sin-é vydaný v listopadu 1993.

O necelý rok později vydal debutovou desku Grace. I když tehdy komerčně úplně nezazářila, Buckley se na ní představil tak, jak si ho svět bude už navždy pamatovat. Jako suverénní zpěvák s křehkým a dojemným projevem. Mísil v sobě rock, folk, pop i trochu té alternativy, a i když se od něj dodnes hrají především ploužáky, není to žádná romanťárna. Jde o silné procítěné písně, v nichž je Buckley až hypnotizující bez ohledu na to, v jakém stavu se vaše duše zrovna nachází. Když k tomu přičteme lehce grunge image a krásný obličej, bylo jasné, že americká scéna měla zaděláno na novou hvězdu.

Ale aby nedošlo k mýlce, že měl Buckley namířeno k romantickému popíku, opak je pravdou. V polovině 90. let spolupracoval s Patti Smith, Tomem Verlainem z new wave kapely Television a zájem o spolupráci projevil i Lou Reed poté, co ho v únoru 1997 slyšel hrát v newyorském klubu the Knitting Factory. Únor 1997 byl pro Buckleyho vůbec zlomový měsíc. Tehdy David Bowie v rozhovoru pro časopis Puls a Jimmy Page pro Mojo vychválili jeho desku Grace do nebes. Nic lepšího pro další nakopnutí kariéry si nemohl přát. Bohužel, o čtvrt roku později zemřel.

Na jaře 1997 odjel do Memphisu pracovat na druhé desce, ale večer 29. května si šel zaplavat do řeky Wolf River, jednoho z přítoku Mississippi. Utopil se, když ho vlny proplouvajícího remorkéru strhly pod hladinu. Jeho tělo se našlo až o týden později. Bylo mu třicet let.

„Má hudba nikdy nebyla vyzrálá a stále není,“ řekl ve výše citovaném rozhovoru, který proběhl půl roku před jeho smrtí. „Pořád bych ji označil za zpola propečenou. Uvidíte na další desce, vždycky se to bude nějak vyvíjet. Dělám věci s odstupem, co se sebevědomí týče, jsem spíš stydlivý. Myslím tím zdravou stydlivost.“ Bohužel, druhé album nikdy nedokončil.

V těch slovech je hodně z Buckleyho kouzla. Byl něžný, křehký, sympatický, žádné skandály ani průšvihy. Pitva prokázala, že v době smrti v sobě neměl alkohol ani jiné návykové látky. Byl talent, který se krok za krokem vypracovával od nejmenších barových open mic vystoupení po velká pódia a spolupráci s legendami. V těchto dnech by oslavil šedesátiny, a ačkoliv zemřel tragicky a mlád, i tak za sebou stihl nechat krásnou muziku. Nejen Hallelujah.