Se zdravím to Rea neměl poslední dekády jednoduché. Již v roce 2000 mu byla diagnostikována rakovina slinivky, kterou nakonec překonal a ještě dalších 17 let dělal radost fanouškům na svých koncertech. Jeho koncertní dráha byla zakončena poněkud hořce na koncertě v Oxfordu, kde utrpěl mrtvici a musel být okamžitě převezen do nemocnice.
Christopher Anton Rea se narodil 4. března 1951 na hrabství v Middlesbrough italskému otci a irské matce. Jako teenager pracoval v rodinné kavárně a ke kytaře se dostal až ve dvaceti letech. Původně se chtěl stát žurnalistou nebo se věnovat filmu. Velmi brzo ovšem začal budovat svůj charakteristický styl hry na kytaru, založený především na hře slidem. Jeho velkým vzorem byl Charlie Patton. Napříč jeho tvorbou je patrná jeho vášeň pro delta blues a gospel.
V roce 1973 hrál na kytaru v kapele Magdalene, kde se náhodou dostal i ke zpěvu, když se jejich tehdejší zpěvák nedostavil na vystoupení. Krátce na to založil kapelu The Beautiful Losers a jako sólový interpret získal nahrávací smlouvu s Magnet Records. Kapela se po pár letech rozpadla a Rea pokračoval v sólové dráze. V roce 1978 vydal první sólové album a singl Fool (If You Think It’s Over) byl úspěšný i v USA. Následně byl Rea nominován i na Grammy.
Třeba zmínit, že Chris Rea pravděpodobně nikdy netoužil po slávě a nelíbilo se mu, když ho někdo označoval jako rockovou hvězdu. Tvrdil, že žádní z jeho hrdinů nebyli rockovými hvězdami a že je hudebník kvůli muzice samotné, nikoliv kvůli slávě. S prvními alby se komerční úspěch nedostavil, avšak v 80. letech už pro něj byl jeho postoj vůči slávě aktuální téma, jelikož se mu v Evropě začalo dařit. Vybudoval si fanouškovskou základnu, hlavně v západním Německu a jeho album Wired to the Moon z roku 1984 se dostalo do britské Top 40. Úspěšnější však byla alba následující, On the Beach už dosáhlo v žebříčku na 2. místo. Jednou z jeho neznámějších písní je vánoční Driving Home for Christmas, která vyšla jako samostatný singl v roce 1988.
Na přelomu 90. let přišla dvě zásadní alba, The Road To Hell a Auberge. V tu dobu už byl Chris Rea celosvětově úspěšný interpret. Album Auberge je z mého pohledu jeden z nejzdařilejších počinů populární hudby minulého století. Propracované aranže, skvělý zvuk a nad vším Reův osobitý hlas, který umí ve spodních polohách udeřit a pohladit zároveň. Začátek písně You’re Not a Number hovoří za vše. Reova hudba se jen těžko škatulkuje, trendy se nikdy úplně neřídil a sám říkal: „Nemůžu vyjít z módy, protože jsem v módě nikdy nebyl."
S filmem to přeci jen zkusil, v devadesátých letech napsal a produkoval film La Passione, který je částečně inspirován jeho dětstvím a vášní k závodění. Později si v několika filmech dokonce zahrál. V novém tisíciletí se po vyléčení z rakoviny dál věnoval koncertování a natáčení alb. Jedním z nich byla například deska The Return of the Fabulous Hofner Bluenotes, kterou věnoval kytarám značky Höfner, na které od začátku kariéry hrál. Po zotavení z nemoci se věnoval spíše bluesové hudbě, ke které ho to vždy nejvíce táhlo. Několikrát navštívil i Prahu, naposledy v roce 2017.