Stanislav Barek studoval kytaru u legendárního pedagoga Jiřího Jirmala a pokračoval na konzervatořích v Praze a Teplicích pod vedením Antonína Sádlíka, Václava Vítka a Václava Kučery. Ještě během studií začal sám vyučovat na lidových školách umění v severních Čechách a později v Praze; v letech 1987–2008 vedl také kytarové kurzy a workshopy v Německu. Už v 80. letech vystupoval v rockových kapelách (Tvůj problém, Milé tváře), kde zpíval a hrál vlastní písně.
Záhy se ale prosadil především jako koncertní kytarista. Koncem 80. let vytvořil klasické kytarové duo s Nikolajem Krestovským, které brzy vystřídala dlouhodobá spolupráce s akustickým kytaristou Adibem Ghalim. Společně hrávali na pódiích s kytarovými hvězdami jako Tommy Emmanuel, Peppino D’Agostino či Woody Mann.
Barek rád propojoval různé hudební světy. S violoncellistou Jaroslavem “Olinem” Nejezchlebou a citeristou Michalem Müllerem založil roku 2003 trio Njorek, které originálně zpracovávalo moravské a české lidové písně.
O rok později ho okouzlily žánry flamenca a perské hudby natolik, že spojil síly s íránským kytaristou Shahabem Tolouie – vzniklo duo Persepolis. Roku 2005 se k nim přidala řecká zpěvačka Martha Elefteriadu a společně utvořili skupinu Arionas, mísící perský, řecký a španělský repertoár. Z odlišného soudku bylo Barekovo spojení s houslistou Viktorem Mazáčkem z České filharmonie, s nímž interpretoval klasické skladby Purcella, Carulliho či Paganiniho v úpravách pro kytaru a housle.
Od přelomu milénia vystupoval Barek také sólově a jeho renomé brzy překročilo hranice. Koncertoval v Mexiku, USA, Japonsku a pravidelně v Německu. V zahraničí představoval i českou lidovou hudbu – do repertoáru zařazoval národní písně, které kromě hry na kytaru také zpíval. Jeden z nejvýraznějších koncertních zážitků připravil publiku v bavorském Weidenu, kde roku 1996 uvedl beatlesovskou píseň „Eleanor Rigby“ ve vlastní úpravě pro kytaru a symfonický orchestr.
Jako kytarista obsáhl Barek širokou paletu stylů od ragtimu a blues po klasiku a vlastní skladby. Proslul virtuózní technikou – dokázal hrát pouze levou rukou, využíval netradiční ladění a zařazoval perkusivní prvky.
Během kariéry natočil nebo produkoval několik alb. Stál například u vzniku desky Romantic Guitar (profilové album prof. Jirmala) a vydal nahrávky se skupinami Persepolis a Njorek – s tou získal nominaci na cenu Anděl 2005. Později následovala profilová sólová CD Minimální naděje (2012) a Nokturno (2013). Největší ohlas v zahraničí sklidily dvě nahrávky instrumentálních úprav, Ragtime Guitar a Beatlemaniarag, které Barek natočil s Adibem Ghalim; prestižní americký magazín Guitar Player je ocenil za originalitu.
Své zkušenosti předával Barek dál jako pedagog. Byl autorem dvou populárních knižních publikací o kytaře. Jeho škola hry na kytaru, příznačně nazvaná Kytara, patří k nejúspěšnějším tuzemským učebnicím – vyšla v nákladu několika desítek tisíc kusů. Pro náročnější milovníky kytary sepsal také knihu rozhovorů Cesty české kytary a spolupodílel se na sbírce Ragtime Guitar (s úpravami ragtimů od Scotta Joplina a Jaroslava Ježka) i na revizi klasických etud Mattea Carcassiho.
Neoddělitelnou součástí Barekova odkazu je jeho organizační činnost. V roce 1997 založil festival Kytara napříč žánry, který se postupně stal renomovanou mezinárodní přehlídkou kytaristů různých stylů. Díky němu se českému publiku představily hvězdy jako Paco de Lucía, Tommy Emmanuel či John McLaughlin. Barek dbal také na výchovu mladých talentů – festival dával příležitost vystoupit studentům uměleckých škol a při Svazu autorů a interpretů spoluzaložil v roce 2013 soutěž pro kytaristy jiných žánrů než klasiky. Stál rovněž za jedinečnými koncertními projekty: například Legendy české kytary (2005) vzdaly poctu kytarovým mistrům Jiřímu Jirmalovi a Milanu Zelenkovi a v letech 2004–2010 se podílel na cyklu Rebelující dámy české hudby, zaměřeném na výrazné ženské osobnosti domácí scény.
Stanislav Barek byl v posledních letech nemocný. A jeho odchod zasáhl řadu českých muzikantů. Na sociálních sítích se s ním loučí mnozí kolegové – kytarista Shahab Tolouie vzpomněl, jak mu Barek už v roce 2003 telefonátem otevřel dveře na své festivalové pódium a umožnil setkání s kytarovými vzory: „Díky němu a jeho festivalu jsem se setkal s mnoha svými největšími idoly... Nemohu dostatečně poděkovat za to, že mám někoho jako ty za přítele,” napsal Tolouie ve vzkazu na svém Facebooku. Barekovu památku uctil taktéž kytarista Norbi Kovács. Stručně, jasně a výstižně: "Děkuju ti kamaráde, za vše!"