Sari Schorr zpívá blues, rock a příbuzné žánry celý život. Působila v kapelách Popy Chubbyho, Joe Louis Walkera, spolupracovala s Walterem Troutem, Robinem Trowerem a mnoha dalšími bluesmany. Její diskografie se právě rozrostla na tři sólové desky a společné album s Trowerem. Na Sari na první poslech zaujme její nekompromisní chraplák, pro blues jako stvořený.
Sari se vrací do Česka necelý rok od skvělého vystoupení na festivalu Blues Alive, v jehož zákulisí jsme si povídali. „Chodila jsem na soukromé lekce k jedné lektorce, která učila i spoustu slavných operních pěvců na hudební škole Juilliard v New Yorku,“ vzpomíná zpěvačka. „Přímo mě prosila, abych se opeře věnovala taky, kvůli síle a rozsahu mého hlasu.“
Zkusila jste někdy operu?
Jen na lekcích. Opera mě nikdy nelákala, zajímal mě jazz, blues, soul a rock. Líbí se mi na nich ta svoboda interpretace. V klasické hudbě musíte být velice přesní. Ale já na zpěvu miluju právě tu možnost vyjádřit, jak se v danou chvíli cítím. Nikdy nezazpívám písničku dvakrát přesně stejně, vždycky pozměním melodii, někdy i text, byť ne vždy úmyslně. A taky reaguji na publikum.
Kdy jste začala vystupovat?
Máma říkala, že jsem zpívala dřív, než jsem mluvila. V pěti letech jsem hrála malé koncerty pro sousedy a od té doby jsem s tím nepřestala.
Kdy jste pak měla první kapelu?
Na střední škole. Když mi bylo šestnáct, poprvé jsem dostala za zpívání zaplaceno, nemohla jsem tomu uvěřit. V kapele se mnou hráli kluci ze sousedství, jmenovalo se to The Cedrus Avenue Band podle ulice, kde jsme bydleli. Měli jsme problém, že jeden z nich, David, neměl moc času na zkoušení. Chtěl se stát doktorem a vždycky odcházel z kapelních zkoušek brzo kvůli škole. Nechápala jsem to… Ale z Davida se opravdu stal doktor, dnes je to neurochirurg. Takže mu odpouštím.
Co jste hráli?
Byla to rocková kapela. Nehráli jsme moc dobře, ale hráli jsme hodně nahlas. A to stačilo.
Později jste pak zpívala jako doprovodná vokalistka v kapelách pár zajímavých lidí, jako třeba Popa Chubby nebo Joe Louis Walker…
U Popa Chubbyho ano, tam jsem zpívala doprovody. Ale Joe seřval každého, kdo mě označil za doprovodnou vokalistku. On totiž chtěl, abychom my dva vystupovali podobně jako Ike a Tina Turner. Což jsme nějakou dobu i dělali. Líbilo se mi to a bývala bych u toho zůstala. Nedovedla jsem si tehdy představit, že bych měla vést vlastní kapelu nebo třeba dávat před koncertem rozhovory jako právě teď. Ale neměla jsem na výběr, protože jsem dostala padáka.
Co se stalo?
Já jsem tohle ještě nikdy nevyprávěla. Joeovi vadil jeden fanoušek, který pravidelně navštěvoval naše koncerty a evidentně chodil hlavně kvůli mně. Joe mi nakonec řekl, že buď tomu fanouškovi řeknu, ať už na nás nechodí, nebo končím. Tak jsem odpověděla, že v tom případě mě musí vyhodit, protože já nikomu zakazovat chodit na můj koncert nebudu.
Takže Joe měl pocit, že ho zastiňujete?
Ano. Tohle platí v každém oboru – ne každý chápe, že když pracujete s těmi nejlepšími lidmi, jaké dokážete sehnat, tak je taky musíte nechat odvést tu nejlepší práci, jaké jsou schopni. Pokud za každou cenu vy musíte být lepší než všichni okolo, tak potom netvoříte tak silné dílo, jak byste mohli. Ale je potřeba mít velké sebevědomí, abyste to ustáli.
Například když vystupuji se svojí současnou kapelou, tak nechci, aby lidi odcházeli s dojmem, jaká to byla skvělá zpěvačka. Chci, aby si říkali, jaká to byla skvělá kapela, jaký to byl skvělý koncert. Na to je potřeba, aby všichni muzikanti hráli na maximum svého potenciálu. A když někoho z publika obzvlášť nadchne můj kytarista nebo basák nebo bubeník, tak já mám jen radost!
Byla jste později ještě v kontaktu s Joem, nebo tím vyhazovem jste spolu skončili?
Tím jsme skončili, protože mě to dost ranilo. Mluvili jsme spolu už jenom jednou, hrála jsem koncert někde v Evropě, Joe tam byl zrovna taky a promotér se přišel zeptat, jestli by se ke mně Joe mohl přidat na jednu písničku, s čímž jsem souhlasila. Moje kariéra na tom v tu dobu byla líp než jeho. Joe mimochodem celý ten příběh vyprávěl lidem jinak, podával to, jako že mě postrčil z hnízda, abych mohla roztáhnout křídla.
Co vás účinkování v kapelách jiných lidí naučilo?
Jak důležitá je laskavost, protože mně se jí ne vždy dostalo. Ale tu nejcennější lekci jsem se naučila od Waltera Trouta: Vždycky dej svému vystoupení maximum, bez ohledu na to, jak se právě cítíš. Kolikrát jsem ho viděla v šatně, jak je mu mizerně, ale pak na pódiu stejně podal 100% výkon.
A Robin Trower mě naučil nebát se sama sebe. Když jsme pracovali na našem společném albu Joyful Sky, tak jsem se ho ptala, co bych měla dělat na písničkách, které přinesl. A on řekl: „Prostě buď Sari Schorr.“ Zní to jednoduše, ale je za tím velká pravda. Prostě buď sama sebou. To, že tyhle písničky složil Robin, neznamená, že by ses je měla snažit zpívat tak, jak by to dělal on. Místo toho dej každému projektu to nejlepší ze sebe samotné.
Jak se staráte o svůj hlas?
Snažím se udržovat fit, cvičit, vyhýbat se alkoholu. Vstávám brzo a jdu běhat nebo na procházku. A snažím se dostatečně spát, což je na turné obtížné. Nedělám žádná vokální cvičení, ani se nerozehřívám, ale jestli tohle čtou zpěváci, tak mě neposlouchejte, tohle není správně. Já mám jen štěstí, že můj hlas to nikdy nepotřeboval.
Album vzdoru, odolnosti a proměny
Running Wild přetavuje neklidný pohyb vpřed v nejosobnější a nejvzdorovitější desku, jakou Schorr dosud natočila, představuje zcela čerstvé album (vyšlo 9. října) tisková zpráva. „Přijde okamžik, kdy se přestanete snažit zapadnout do tvaru, který pro vás svět připravil, a začnete naslouchat člověku, kterým jste se celou tu dobu stávali,“ říká o novince Sari Schorr. „Dospěla jsem k hlubšímu pochopení toho, kdo jsem jako umělkyně. Pořád hledám a učím se, ale dnes víc věřím svým instinktům a méně se trápím tím, jestli se píseň chová, jak má. Jdu za ní, kamkoli ji vede její emocionální pravda. Tyhle písně jsou o hledání sebe sama, vzdoru, odolnosti a proměně. Doufám, že se po nich lidé budou cítit svobodnější, pozvednutí nad tíhu všedního života a dost odvážní na to, aby věřili, že něco lepšího je možné.“