Obrázek k článku 32 BAR TALK: Pořád jsou tu lidé, kteří nechtějí hrát s holkami (2in2out)
| Redakce | Foto: JazzFestBrno

32 BAR TALK: Pořád jsou tu lidé, kteří nechtějí hrát s holkami (2in2out)

Saxofonistka Nela Dusová a kontrabasistka Klára Pudláková patří mezi nejzajímavější osobnosti nastupující jazzové generace. Společně působí v kapele 2in2out. V dalším díle podcastu 32 Bar Talk, který připravuje magazín Headliner ve spolupráci s festivalem JazzFestBrno, probrali s moderátorem Jakubem Gaťkem současný stav české jazzové scény, umělou inteligenci i genderové otázky.

„Myslím, že téma ženské otázky je stále aktuální. Je potřeba o něm mluvit, ale ne uplakaným způsobem,“ říká Dusová. Pudláková ji doplňuje: „Myslím, že v jazzu není nepoměr v mužských a ženských honorářích. Spíš je pořád málo holek, které ho vůbec začnou dělat.“

Hudebník si musí umět sehnat peníze

Na začátku povídání došlo na porovnávaní studia jazzu v Česku a zahraničí. „Myslím, že se v Praze a Brně formuje docela silná generace mladých jazzmanů. Podle mě je nutnost studia v zahraničí přeceňovaná. Spíš jsem zastáncem názoru, že je potřeba budovat scénu tady,“ myslí si Pudláková. Dusová ji doplňuje: „Bohužel tu moc nefunguje Erasmus a studentů ze zahraničí k nám jezdí velmi málo. Přitom právě oni by scénu ještě více oživili a zpestřili. Myslím, že se to postupně zlepší, že to jde nahoru už nyní, ale bohužel velmi pomalu.“

Obě se shodují, že jazzoví hudebníci v Česku to mají s obživou složité, ti mladí ještě o něco více. „Vše souvisí s tím, že naše scéna je malá, je méně posluchačů i méně peněz. Extrémně důležité je finanční plánování, člověk si musí dlouho dopředu vše dobře promyslet a pak přichází na řadu úřadování při snaze získat granty a další podporu. Když se řekne „mecenáš“, je to pro mě bájné slovo. Často sním, že o nějakého zakopnu třeba v tramvaji, ale zatím se mi to nepoštěstilo,“ směje se Pudláková. Dusové nezbývá než souhlasit: „Myslím, že by se mohly zlepšit i honoráře. Třeba i v porovnání s takovým Polskem jsou tu velmi nízké. Spousta mladých muzikantů se musí naučit nacházet finanční zdroje. Stojí to spoustu energie, zároveň je to však součást muzikantského života,“ říká Dusová, které u grantů trochu chybí zpětná vazba v případě neúspěchu. „Ráda bych dostala informaci, co můžu pro příště udělat lépe,“ říká.

Umělá inteligence nás nikdy nenahradí!

Další mimohudební činností, kterou tráví hudebníci velké množství času, je booking. „V Česku není moc umělců, kteří si mohou dovolit mít na booking najatou agenturu. Zároveň vím o mnoha kolezích, kteří s touto činností mají problém, protože jim přijde, že se vlastně musí podbízet,“ říká Dusová.

Řeč se stočila také na umělou inteligenci. „Akustický zvuk je naštěstí nenahraditelný, takže doufám, že nás samply od robotů nikdy nenahradí. Myslím, že základy improvizace by umělá inteligence mohla zvládnout se ctí, protože je vlastně také založena na pravidlech. Co však podle mě ještě dlouho nedá, to je volná improvizace. Tam se totiž pravidla objevují až za pochodu,“ směje se vítězoslavně Pudláková s tím, že živí hudebníci jsou naštěstí stále nenahraditelní.

Štve mě, že je důležitější promo než hudba

Došlo i na téma genderové nevyváženosti. Ta však podle obou na rozdíl od jiných oborů nespočívá ani tak v nevyrovnanosti honorářů. Problém vidí spíš v malém množství žen v jazzu obecně. „Přijde mi zvláštní, že je holek tak málo. Netuším, proč tomu tak je. Dívčích vzorů je totiž v jazzu už dost,“ přemítá Pudláková. Dusová na to jakožto lektorka dětí nabízí možnou odpověď: „Mám zkušenost, že spousta holek se bojí s improvizací vůbec začít. Mají větší strach z toho, že udělají chybu. Holek, které se nebojí vystoupit z komfortní zóny, je zkrátka méně. V pozdějším věku je to i otázka časové náročnosti. Když si žena uvědomí, že má něco založit, vést a organizovat, tak už to je samo o sobě náročné. Skloubit to pak třeba ještě s další prací, domácností rodinnou, školou a ještě si do toho dělat agenta, to je brutální. Jak jednou řekl Jirka Slavík – Kdo se bojí, nesmí do lesa. Je to otřepané rčení, ale v kontextu jazzu to dává ještě větší smysl. Kdo se bojí, nesmí na pódium a člověk, který neunese tlak té práce, na scéně prostě nezůstane.“ A pak Dusová dodává ještě jeden možný důvod: „Bohužel jsou tu pořád lidi, kteří z principu nechtějí hrát s holkami.“

Pudláková prozradila, že ji také dráždí, když žena na svoji ženskost sází více než na kvalitu hudby. „Štve mě, když holky staví projekt na tom, že jsou holky. Že třeba prezentují jen sebe, a ne celou kapelu a sází na to, že se do médií dostanou díky tomu, že dobře vypadají, zatímco o hudbu jde až v druhé řadě. Vlastně mi všeobecně vadí, že základem úspěchu je v dnešní době dobré promo, a ne dobrá hudba.“

Obě se pak shodují, že situace není zas až tak špatná. „Když jsem byla v Paříži, uvědomila jsem si, že poměrově vlastně máme v Česku velký počet jazzových hudebnic. Na katedře, kde jsem studovala, byla jedna holka a asi šedesát kluků. Nejvíc mimo mi pak přišla paní, která tam měla přednášku na téma, jak to řešit. Uvědomila jsem si, že to není problém, který je potřeba řešit filozoficky či nějakými kvótami, ale spíš ho nechat na přirozeném vývoji. Spíš je potřeba ty mladé holky, které s hudbou začínají, do té improvizace namotivovat,“ myslí si Pudláková. „Líbí se mi také trend, že festivaly začínají přemýšlet o genderovém vyvážení umělců,“ dodává Dusová. Celý podcast 32 Bar Talk si můžete poslechnout na Spotify a dalších streamovacích službách.