Únorová deska So Close To What sice kanadské hudebnici a tanečnici nepřinesla žádnou nominaci na Grammy, přesto byl letošek pro Tate McRae v mnohém zlomový. Poprvé dosáhla prvních příček dvou nejvýznamnějších amerických žebříčků: albového Billboard 200 i singlového Billboard Hot 100. Napsala písničku pro film F1 o formuli a vyrazila na úspěšné Miss Possessive Tour, s nímž se zastavila také v Praze.
Rušné období teď zpěvačka uzavřela rozšířenou edicí svého alba a singlem Nobody’s Girl, díky němuž dala světu na vědomí, že minimálně část koncertní šňůry vystupovala s rozchodovým žalem. „Moje srdce bylo jako otevřená rána. Když jsem byla na turné, vidělo ho asi dvacet léčitelů,“ líčí Tate McRae s tím, že teď už není ničí holka a je to přesně to, co chtěla. Zjistila totiž, že svou hodnotu určuje jen ona sama.
Zvukově písnička sice nijak zvlášť nevybočuje z toho, co zpěvačka obvykle dělá, ale má příjemnou atmosféru a flow. Tate McRae se zhlédla v muzice z přelomu 90. let a začátku milénia a Nobody’s Girl z téhle estetiky, které se říká Y2K, těží, seč může. Nedbalý, rozostřený a zrnitý klip hraje na strunu nostalgie, hudebně je to sympatická jednohubka s dostatečně chytlavou, přesto nijak na sílu vlezlou melodií.
Tate McRae možná není nejsvébytnější autorka v současné pop music, to ale před 20 lety nebyla ani Britney Spears, která je pro zpěvačku citelnou inspirací. Úspěch ovšem nedělají jen dokonalé a neotřelé písničky, ale hlavně tvrdá práce, a ta je za Tate McRae jasně vidět.