Protože jak říká Petr: "Jsem v tomhle jednoduchý. To co žiju, o tom píšu." Odmítá klišovité srovnávání kapely s manželství. "Když jsou v tom děti, je to vždycky složitější. Co je proti tomu nějaká kapela..."
A přesně tím vystihuje ten zvláštní pocit vyrovnání se s životem a světem, který je patrný i z nové desky a textů. „Neměl jsem úplně optimální citovou výchovu. Strašně dlouho jsem se na světě cítil fakt bídně. Až po prvním rozvodu a během druhého manželství jsem se začal cítit líp a svobodněji," vypráví Petr Fiala. "Tak jsem se nějak vyvíjel a dohrabal se tady k tomu. Když jsem začal být pozitivnější a veselejší, začali mi lidi psát: To už není ono. To není ta stará Mňága! A Karel Plíhal mi říká: Tak si jim sebral černýho plyšáka, no. To se nedá nic dělat."
Neznamená to, že by se mu už v životě neděly špatné věci. "Nedávno mi zemřel mladší bratr a to mě zasáhlo," vypráví v podcastu. "Ale ještě víc mě to ponouká dělat věci hned, v klidu a bez hysterie a jet dál. Každej den může být dobrý. A když není dobrý, tak bude zítra lepší. A co jako."
Nová kapitola Mňágy
V jádru desky stojí výměna dlouholetého kytaristy Martina Knora. Bylo to rozhodnutí, které v kapele viselo roky. Fiala nehraje na dramatická slova, ale nijak to nezlehčuje. „Byl to proces na osm, deset let,“ říká. Věc, ke které se nikomu nechtělo, ale která byla nutná, pokud má kapela pokračovat.
Nový kytarista Jakub Červinka přinesl podle Fialy všechno, co kapela potřebovala: energii, chuť hrát a obyčejnou radost z hudby. „Potřebovali jsme někoho, kdo chce udělat nejlepší desku na světě. Jinak to nedává smysl,“ vysvětluje. Na zbytek věcí se prý dá přijít později, ale motivace se nahradit nedá.
Petr popisuje, jak vznikaly písničky na novou desku. Při skládání se vrátil k jednoduchému čtyřstopému kazeťáku. Ne ze sentimentu, ale z potřeby zjednodušit myšlení. „Do kompu napereš všechno,“ říká. Kazeták podle něj skladatele naučí to nejdůležitější: rozmyslet si, jestli má smysl vůbec něco nahrávat. A v opozici k dnešní sound designové době zůstane to nejdůležitější, písnička. I ty svoje ale Petr nejprve testuje: "Občas kapele schválně pustím ty úplně blbé a čekám, co na to řeknou," vypráví.
Chvála bezprostřednosti
Trochu nepravděpodobným hostem nového alba Mňágy se stal Kato z Prago Union. Ten se objevil ve studiu v momentě, kdy Fiala zrovna bojoval s nedokončenou písničkou. „Říkám mu: chybí mi tam sloka. Chceš to slyšet? A on: nechci. Jen mi řekni, o čem to má být.“ Kato ji napsal za pár minut, rovnou ji nazpíval – a jel domů. Žádné plány, žádné kalkulování. Tak Fiala popisuje okamžik, který desce dodal další vrstvu.
Ona bezprostřednost a obyčejnost je ostatně možná už od začátku jedním z klíčů úspěchu Mňágy a žďorp. Už dlouho si kapela všechno dělá sama na vlastní značce Surikata Records. Je úspěšná v crowdfundingu a bezprostředním kontaktu s fanoušky. Nepotřebuje bedňáky, aby jí nosili nástroje. A hlavně se neupíná jen k minulosti. „Nostalgie je jako lítost, k ničemu není,“ říká Petr Fiala. "A kapela, která nedělá nové věci, je mrtvá. A když někdo v kolektivu zastaví, dřív nebo později se to ukáže."