V úterý, kdy se festival teprve rozehříval nultým dnem, jsem dorazil tak tak na posledních pár skladeb tuzemských Cutterred Flesh. Léta jsem je neslyšel, přestože se osobně známe. O to mileji mě překvapil aktuální posun kapely, ke kterému bezpochyby přispěla i změna sestavy.
Jako největší želízko v ohni jsem měl ten den Pana Lynxe, který opět nezklamal. Přichystal pro publikum dvě překvapení, novou skladbu a krátkou deathmetalovou vsuvku. Škoda ošklivého počasí, které set trochu pokazilo, zejména co se návštěvnosti týče. Ani to ale neubralo na skvělosti celé show.
Pan Lynx
Kromě těchto dvou kapel jsem se v rámci warm-upu soustředil hlavně na zorientování se v areálu a nasátí atmosféry, zvlášť vzhledem ke své loňské absenci. Musím říct, že Brutal Assault spolehlivě vede v nostalgii, kdykoli se na něj vrátíte, máte pocit domova.
Co mě ale trochu zarazilo, byl nedostatek toalet v poměru k počtu návštěvníků warm-upu. To se následující den vyřešilo otevřením zbytku areálu… nebo ne?
Středu jsem odstartoval naprosto neuvěřitelnou dávkou energie japonských Crystal Lake. Díky známosti s jejich tour manažerem jsem si jejich show užil z boku pódia a zároveň se tak vyhnul nepříjemnému slunci. Tím jsem sice přišel o možnost posoudit zvuk, na který si podle ohlasů někteří fanoušci stěžovali, ale samotné vystoupení? Naprostá špička.
Crystal Lake
Od té chvíle jsem měl čas projít si celý, dnes už plně otevřený areál a poskládat si všechny dílky festivalové skládačky. A byť trochu neplánovaně, skončil jsem díky přemlouvání právě tour manažera Crystal Lake na koncertě Rivers of Nihil, kam se k nám připojil i zpěvák z Ne Obliviscaris. Rivers of Nihil, jakkoliv kvalitní kapela, mě s každým dalším koncertem nudí víc a víc. A živě hraný saxofon to bohužel nezachrání.
O to víc jsem se těšil na koncert mladých Thrown, které jsem už párkrát viděl, ale tentokrát poprvé s jejich kapelníkem a producentskou legendou Busterem Odeholmem. A stejně jako Crystal Lake - naprostá dokonalost. A to i navzdory nemoci zpěváka i kytaristy. Nechali tam úplně všechno, doslova a do písmene.
Z programu jsem záměrně vynechal Faun Fables, které jsem nedávno viděl v Lucerna Music Baru, když předskakovali slavícím Už jsme doma a radši jsem pošetřil síly na Static-X.
Nikdy jsem sice nebyl jejich skalní fanoušek, ale chápu jejich význam v rámci nu-metalové i industrial-metalové scény. Co ale přišlo, bych nečekal: naprosto odzbrojující energie, spousta rekvizit a hit za hitem. Zkrátka přesně to, co od dobré show chcete. Na konci dne se mnoho návštěvníků shodlo na tom, že Static-X byli zatím největším překvapením festivalu. Zaslouženě si tak nasadili pomyslnou korunu.
Chtěl jsem pak utéct na Obscure Stage, abych znovu viděl mé oblíbence Sleepytime Gorilla Museum, ale byl jsem přemluven na aspoň dva songy od amerických deathmetalových matadorů Dying Fetus. A zjistil jsem dvě věci:
- Dying Fetus mě v klubu nikdy bavit nebudou, ale na festivalech je to neskutečný válec.
- Konečně jsem viděl, kolik lidí letos na Brutalu vlastně je. Z vyhlídky nad FOHčkem se přede mnou rozprostíralo doslova lidské mraveniště. Všichni víme, že je vyprodáno a díky za to, ale takhle narvané jsem to letos nečekal.
Po dvou skladbách od Dying Fetus jsem se konečně přesunul na menší stage, kde jsem přesně na čas stihl Sleepytime Gorilla Museum, které jsem před dvěma týdny viděl poprvé v životě, v rámci již zmiňovaných oslav 40 let Už jsme doma. A opět nezklamali. Výborná avantgardně metalová show, ještě lepší než to, co předvedli v Lucerně.
Jistě, není to hudba pro každého, ale kdo vydržel, dostal jedinečný zážitek. Ani já jsem bohužel nevydržel do konce, chvíli před závěrem jejich setu totiž na hlavní stage nastupovali Mastodon.
Sleepytime Gorilla Museum
Měl jsem velká očekávání? Bohužel.
Dostal jsem relativně nudnou a sterilní show. Mastodon si sice doma rád pustím, ale koncert už nutně vidět nemusím. Zajímavý moment ale přišel na konci, kdy na obrazovce promítli vzpomínku na Ozzyho.
A Brent Hinds? Ten chybí hodně. Odejít z kapely nejzajímavější hlas rozhodně není bez následků.
Jsem si jistý, že se mnou spousta lidí nebude souhlasit a je to tak v pořádku.
Mastodon
První regulérní den festivalu se blíží ke konci a s ním přichází můj nejočekávanější koncert: finští psychedeličtí blackmetalisté Oranssi Pazuzu. Držím se přirovnání, že OP jsou nemanželským spratkem Marilyna Mansona a Mayhem. Už zvukovka naznačila, že půjde o děsuplnou a divokou jízdu a taky že jo. Kvůli nim jsem prošvihl celé Ministry, ale nelituju.
Koncert Oranssi Pazuzu byl tak extrémně dobrý, že jsem potlačoval i bolest zad. Pokud budete mít možnost je vidět, jděte. A já budu doufat, že se brzy dočkáme klubové show, třeba v Praze.
Oranssi Pazuzu
Lehce otřesený a přenesený do jiné dimenze jsem se ale rychle vydal zpátky k hlavním pódiím.
Protože: SLAYER!
Tedy, Kerry King, kytarista Slayer, který nyní objíždí svět se svou sólovkou, ale naživo nevynechává ani klasiky ze slavné minulosti.
Dočkali jsme se tak skladeb jako Repentless, Raining Blood, Disciple nebo Black Magic. A když už jsme u vzpomínek na Ozzyho, potěšil i kytarista Kerryho Kinga, Phil Demmel, který hrál na Jackson Phil Demmel King V Polka Dot Randy Rhoads, tedy kytaru inspirovanou Randym Rhoadsem. Hezký detail.
Kapela jako celek? Šlapala neskutečně. A fanoušci? Úplně se utrhli ze řetězu, v kotli šlo doslova o život. Měl jsem pocit, že si opět aspoň na chvíli sahám na Slayer. Nové skladby z Kingovy sólové desky sice fungují, ale klasiky od Slayeru jsou prostě jinde.
Kerry King
Nad ránem jsem měl ještě chvilku kouknout na sociální sítě a zjistit, co návštěvníkům vadí. Nejčastěji se opakovalo: nedostatek toalet, dlouhé fronty na oficiální merch, málo klíčenek a (paradoxně) moc lidí.
Chápu to, ale co čekat od vyprodaného festivalu?
Další dny slibují nepřeberné množství skvělé muziky – tak si přejme hodně sil, ať toho stihneme co nejvíc.