Jakmile totiž dozněly poslední tóny obří show Bring Me The Horizon, celý areál se jednoduše otočil na patě a hromadně si to štrádoval rovnou k Rock for People stage. Výsledek? Kanadská formace nastupovala před narvaný prostor před pódiem, který sahal přes celou plochu až k nasvícenému velkému kolu. Právě to posloužilo jako nouzová vyhlídková tribuna pro několik vynalézavých diváků, kteří už vzdali marný boj o jakékoli obstojné místo na ploše.
Foto: Frank Fišer
Člověk čekal, že po jedenácté večerní bude většina návštěvníků stěží hledat zbytky sil, jenže people z Rock for People naopak masivně chytli druhý dech. Možná za to mohlo čiré nadšení z toho, že se Kanaďané do Čech vrátili po necelém roce, a navíc v té nejatraktivnější možné sestavě. Stejně jako loni na podzim jsme se totiž i tentokrát dočkali na pódiu obou zpěváků. Původního a fanoušky milovaného Adama Gontiera i jeho mladšího nástupce Matta Walsta. Při přímém srovnání musím objektivně a bez emocí přiznat, že Walst na Gontierovy specifické vokální kvality zkrátka nedosahuje. Ale ono je to vlastně úplně jedno. Každý do té koncertní show přináší to svoje, skvěle se doplňují a to nejdůležitější – dohromady jim to na pódiu sakra funguje.
Foto: Vojtěch Mervart / Rock for People
Od prvních riffů se k ústřední dvojici hlasitě přidala podstatná část publika, a to bez ohledu na to, jestli se zrovna sázely nostalgické kousky z přelomu milénia nebo svěží singly z jejich aktuální tvorby. Je sice pravda, že v přímém vizuálním kontrastu s předchozími Bring Me The Horizon působili Three Days Grace se svými střídmými projekcemi tak trochu jako chudí příbuzní, ale čert vem velké obrazovky a lasery. Když kapela dokáže naservírovat takhle poctivý, živelný a našlapaný koncert, nepotřebuje k tomu opulentní divadlo.
Na úplný závěr se pak nabízí ještě jedno rýpavé srovnání. Během jejich setu mi totiž nešlo nevybavit si čtvrteční vystoupení Papa Roach. Vzhledem k žánrové i generační podobnosti se to vyloženě nabízí. A verdikt je jednoznačný, zatímco u Papa Roach už byla místy znát určitá únava a lehké lapání po dechu, Three Days Grace působí naživo nesmírně čerstvě. Nejenže tenhle kanadský stroj pořád voní novotou, ale především nabral takové svaly a kondičku, že by naprosto hravě utáhl i hlavní pódium. Tak snad k tomu při jejich příští tuzemské zastávce konečně dojde. Zasloužili by si to.
Foto: Frank Fišer