Po zahájení na Woodsies, kterým byla Lorde, prchám po úbočí kopce na druhou stranu areálu na Acoustic stage a následně se nechávám pohltit festivalovým údolím Worthy Farm. Spoustu koncertů vídám se svými kolegy společně, ale značnou část navštěvuji sám a tohle jsou moje festivalové vteřiny.
Our Man in the Field
Alex Ellis hraje takovou americanu, že by se za ní nemusel stydět ani v Nashvillu. Velké obsazení s dechy a violoncelem, skvělý opening na Acoustic stage. Anglický kovboj se vším všudy.
Supergrass
Klasika britského kytarového popu. Ani si snad nedovedu představit nic více britského na zahajovací koncert na Pyramidě. Tahle kapela byla slavná v devadesátých letech, je to vlastně parta jednoho hitu, ale tady jsou doma a tak je zná každý. Fantastický zvuk a příjemná podívaná.
CA7RIEL & Paco Amoroso
Argentinský hip hop, ve španělštině, hodně taneční. Živě se skvělou kapelou. takový běžný koncert na West Holts Dobrá energie, překvapivě hodně lidí. Na druhou stranu má to 30 000 000 streamů, Takže to lidi zjevně baví.
CMAT a Inhaler
CMAT jsem viděl asi 20 minut a ta dáma zpívá perfektně, ovšem její kostýmová a jevištní prezentace mě poněkud překvapila. Když se svlékla jenom do plavek prchnul jsem na Inhaler. Elijah Hewson ve vokálech prostě otce nezapře, kapela hraje skvěle. Překvapivě mě to nebavilo zvukově, měl tentokrát hodně nakřáplou kytaru a v kombinaci s jeho zpěvem to neznělo úplně příjemně. Navíc vypadával zvuk. Trochu zklamání na obou pódiích.
Skotská Beyoncé
Vlivem mé stařecké sklerózy, kdy jsem třikrát něco zapomněl ve stanu, jsem se dostal na Lewise Capaldiho sám. Tenhle fantastický příběh jeho návratu na Glastonbury popsala Šárka Hellerová tady. Capaldi byl jako neohlášená show a tohle jsou okamžiky pro které stojí za to jezdit na festivaly. Ačkoliv jsem byl na tomhle koncertě sám, bylo to jako bych najednou měl 100 000 přátel. Skvěle zazpívané, dojemné, vrchol festivalového odpoledne na Pyramida stage. Slzička v každém oku.
En Vogue
Šel jsem tak trochu náhodou kolem. Něco mi říkalo, že tohle by na mém oblíbeném West Holts mohlo zarezonovat. A nemýlil jsem se. Americký dámský vokální kvartet z devadesátých let, který má na svém kontě megahity Hold On on nebo My Lovin rozjel neuvěřitelné taneční peklo. Nejenom že hrály svoje zásadní hity, věci z nového alba, ale uprostřed setu daly medley složenou z 20 největších r’n‘b a soulových věcí. Bylo to skvělé a protože jste v Anglii všichni tančí a zpívají. Pro mě emočně, hudebně i pěvecky vrchol prvního dne. Ani si nepamatuju, kdy jsem se naposledy tak dobře bavil. Hobit by zde protančil střevíce.
Alanis Morissette a Dhani Harison
Vlastně doteď nechápu, co se stalo. Jdu přes Pyramida stage a dávám chvíli šanci kanadské zpěvačce, abych plynule prošel na Accoustic na Dhaniho Harrisona. Alanis hrála před plným fórem, ale snad bral její hlas vítr, snad sehrála roli ta vzdálenost, nezdála se mi být ve formě. Dobíhám nahoru na kopec a jsem překvapen, jak málo lidí tady je. Syn legendárního George Harrisona z Beatles a tady nikdo! Ve stanu zněl podivný psychedelický rock s ještě divnější blondýnou, která kňourala víc než elektrické kytary a nedalo se to poslouchat. Buď je to shoda jmen, nebo prostě Dhani na poslední chvíli vypadl. Strašný zážitek a za ty dva kilometry do kopce to vážně nestálo. Uff, zmáhá mě vedro. V nohách mám už 1000 mil….
The Searches
Ocitám se v backstagi, přijíždí další naši přátelé, dáváme si pivo. Dohadujeme se, na co půjdeme a ačkoliv jsem protestoval, že počtvrté ten den do toho kopce už nejdu, šplhám opět na Acoustic stage. A to jsem přísahal že se pouze nechám unášet festivalem! Searches jsou nejdéle hrající popová kapela v UK. Needles and Pins zná každý. Na tom kopci si nebylo kam stoupnout ani sednout. Tolik lidí jsem tady ještě nikdy neviděl a co víc, byl jsem tady bezpečně nejmladší. Tihle pánové hrají 67 let a tohle byl jejich poslední koncert. Zazněly písně Chucka Berryho, Jerry Lee Lewise a všech jejich souputníků rokenrolu padesátých a šedesátých let. Tohle bych přál vidět mým rodičům. Nálada skvělá, tančí se jak o život, mobilní defibrilátory jsou v pohotovosti.
BadBadNotGood
Tuhle partu jsme před pár dny mohli vidět na Jazz Fest Brno: jsou známý spoluprací od Turnstile az po Taylor The Creator, fantastický muzikanti, perfektní jazz. Kdyby to viděl Honza Vedral mohl se něco přiučit na saxofon.
Billy Bragg
Každý rok si neodpustím návštěvu Billyho Bragga. Největší aktivista v téhle zemi má na Glastonbury vlastní stan jménem Leftfield. Hrál sám s kytaristou a klávesistou, bylo v tom samozřejmě hodně projevů a apelací. Nuda jako každý rok, ale totálně narváno.
The 1975
Tuhle kapelu nemám rád a vlastně úplně jsem jí pohřbil na loňském Rock for People. Tady jste ale v Anglii, lidi to miluji, znají každý text, tipuju 100 000 lidí na Pyramida stage. Dost mě to bavilo, a i když to Honza považuje za nejpřeceňovanější kapelu, Matty Healy má svoje kouzlo.
V noci se ještě snažíme dostat na Fratellis kam se ale přes 1000 lidí nejsme schopni procpat. Dle mnohých jeden z nejlepších koncertů toho dne a vzhledem k tomu že jsem zdálky slyšel 3 písničky, tomu věřím. Jdeme spát, někteří z nás jdou psát, v nohách hodně mil a já se těším, kam mě řeka festivalu zanese zase zítra.