A i když svět desky nazvané gutter angel není zalitý sluncem, budete se v něm cítit jako doma. Pokud se tedy umíte naladit na vlnu která sebou smetla kromě krásy života i jeho ošklivost. A zatímco některé tracky jsou i z klidnějšího moře, pár z nich má sílu vln z Nazaré. Není však bez vtipu: „Říkal jsem si, že ta deska je tak temná, že jí trochu humoru neuškodí,“ komentuje Žbirka název skladby pinkin lark. Skladba může Linkin Park evokovat, ale sample této kapely v ní obsažen není. Zato v ghoul uslyšíte útržky Ecstasy of Saint Theresa z EP Fluidtrance Centauri. Než se ponoříte do poslechu a budete objevovat další zákoutí skvělé desky, přečtěte si rozhovor s jejím autorem.
Při poslechu gutter angel mám dojem, že na debutové desce Heartworn jste se jen rozehříval. V době jejího vydání jsem takový pocit vůbec neměla, ale zpětně mi proti té nové přijde až zakřiknutá.
Jo, i mě to tak zpětně přišlo, proto jsme s Olliem (Oliver Torr) tuhle udělali řekněme víc křiklavou. Hodně věcí, které teď slyšíte, se ale formovalo už v době, kdy jsem dodělával první album. Pracoval jsem na něm totiž hodně dlouho a přerušovaně, uprostřed celého procesu jsem musel dodělat tátovu desku. Svojí první jsem proto dodělával opožděně a už jsem v té době měl našlápnuto na směr gutter angel. Jeho temnější sound je informován osobními zážitky posledních let.
Co se od první desky změnilo po hudební stránce, že tam je takový posun?
Chtěl jsem mít tentokrát víc pod kontrolou finální produkci. To byla challenge pro tuhle desku. Opět jsem hodně spolupracoval s Olliem, měl jsem ale na rozdíl od první desky pod kontrolou vše od aranží až po mixy. Songy na debut jsem v určitou chvíli přetáhl na počítač k producentovi Patricku Jamesi Fitzroyovi, kde už zůstaly a já pak už pracoval jen skrz něj. Až zpětně mi došlo, že jsem některé nápady nemohl vyzkoušet naplno, protože už to šlo jen přes dalšího člověka. Navíc někdy sám nevím přesně, co chci udělat, musím na tom pracovat vlastníma rukama a vyzkoušet si to. Mám pocit, že s Olliem jsme se dostali do bodu, kde se naše vize sešly a naše spolupráce plynula přirozeně a vyvrcholila v tuhle desku.
Dovedu si představit, jak na festivalech s novými skladbami rozproudíte davy…
Sám jsem zvědavý, jak budou fungovat. Když jsme teď hráli v Texasu na SXSW, zařadili jsme pár nových songů a bylo to super, ale to není klasický festival, spíš klubový showcase.
Jaké to bylo? Přinesla vám účast nějaké možnosti?
Austin je super a je tam mnoho dobré hudby, vystupování na téhle akci je ale taky stresující, člověk tam nemá čas si věci pořádně připravit, je tam tak 10 maximálně 15 minut a jede se. S naším komplikovaným elektronickým setupem je to vždy dost náročné. Všichni tam ale byli fajn. Spřátelili jsme se s různými kapelami i několika promotéry. Bylo se na nás podívat pár booking agentů. Pracujeme teď na tom, aby z těch kontaktů něco vzniklo.
Losangeleský kolektiv blogerů Ones to watch napsal, že nové album je divoká jízda. Bylo takové i nahrávání?
Jistým způsobem jo, protože album vznikalo na řadě míst. Dost jsem udělal u sebe ve studiu v Londýně, ale lítal jsem taky za Olliem do Atén, kde jsme nahrávali například i v tunelu pod městem. Vznikl tam třeba nápad na song parasomnia. Sample z podsvětí Atén je myslím i v channel 2. Pracovali jsme ale i v Praze a Brně. Že jsme byli takhle rozlítaní mi ale vlastně nevadilo, protože většinou pracuji podobně rozkouskovaným způsobem, takže to desce spíš jen prospělo. Divoké to bylo i tím, že jsem se snažil učit, jak vypadá moje aktuální produkce, ale v takovém tempu, aby nenastala mezi deskami moc dlouhá prodleva. Možná to teď, když je deska hotová a odpadl stres, vnímám zkresleně, ale řekl bych, že celkově žádné velké drama vlastně nebylo.
Název desky předznamenává, že rád snoubíš krásu s ošklivostí. Odkdy?
Už u první desky a celkově u shogeze a kytarových žánrů, kapel jako jsou My Bloody Valentine, mě bavilo, že jsou tam hrozně hlasité, zkreslené kytary a v mnoha ohledech to zní noisově, ale zároveň je tam melodie a zasněné vokály. Takže mě to baví minimálně od doby, co mám rád shoegaze, což je hodně dlouho. Ale až nedávno mě začaly bavit opravdu temné a jistým způsobem náročné zvuky. Nevím přesně, kdy nastal zlom, ale kombinace různých událostí v mém osobním životě a potýkání se s nepříjemnými stránkami života a smrti mě asi podvědomě vedlo k tomu víc poslouchat temnější a agresivnější hudbu. Poprvé v životě jsem například začal oceňovat Nine Inch Nails, což ovlivnilo zvuk desky. Vždy pro mě byli zajímavá kapela, ale nechtěli se mi poslouchat. Temnota, a způsob, jakým se v ní Trent Reznor vyžívá, mě otravovaly. Viděl jsem je ale pak náhodou naživo v Londýně a úplně jsem to přehodnotil. Vývoj posledních let mě přiměl ještě víc hledat kombinaci ošklivosti a krásy.
Pro The Line of Best Fit jsi řekl, že jsi chtěl, aby to znělo jako deska nahraná na počítači, ale předpokládám, že komplet digitální není?
Rozhodně víc než ta minulá. Nahrál jsem i živé bicí, ale buď jen na jeden mikrofon nebo přímo jen na voice memo app na iPhonu. Pak jsem je všelijak zkreslil a doplnil samply. Je to z několika důvodů. Jednak jsem si nemohl trávit moc času v placených studiích. Řekl jsem si proto, že budu pracovat s tím, co mám k dispozici. Počítač, pluginy a pár nástrojů. Zároveň jsem poslouchal víc hudby, co zní elektronicky, moderně, digitálně. Ano, pracovali jsme i po studiích, ale tradičního nahrávání přes mixpult, nebo třeba s analogovými syntezátory je na nahrávce málo. Hodně indie a alternativních producentů si romantizuje vintage gear, pásky, mixpulty a věci ze sedmdesátek, což je všechno fajn, ale já jsem si uvědomil, že jsem slyšel hodně špatně znějících nahrávek z podobných studií a taky hodně nahrávek, co vznikly na laptopu a zní fakt dobře. Říkat si, že potřebuji tyhle fajn vintage věci, aby to znělo dobře, je pro mě spíš mentální blok.
Opravdu?
Už se mi mnohokrát stalo, že jsem ve studiu nahrál něco přes krásný chain, a pak jsem použil zvuk z pluginu v kompu a znělo to líp. Rozhodl jsem se proto, že to udělám, co nejlépe a co nejvíc v počítači. Moje filozofie nyní byla, že není důvod, aby deska nezněla dobře, když ji udělám v kompu. Chtěl jsem vytvořit prostředí, ve kterém nebudu mít pocit, že něco nejsem schopný dodělat sám. Abych se v takových chvílích nezasekával. A nakonec, i kdyby to znělo digitálně, je to pointa – tak dneska věci zní. Jak říká Ollie, počítač má taky duši.
Foto: Akira Trees