Obrázek k článku Ewa Farna: Dětství v šoubyznysu, O2 aréna i kluci, co řvali: „Ukaž kozy!“ (88)
| boi | Foto: Universal Music

Ewa Farna: Dětství v šoubyznysu, O2 aréna i kluci, co řvali: „Ukaž kozy!“ (88)

"Zpívat jsem vždycky chtěla. Nikdo mě do toho netlačil. Moji rodiče se mě na to ptali každý den, než podepsali smlouvu s Leškem Wronkou. A ta smlouva se chystala strašně dlouho, snad rok. Objevil mě v jedenácti letech a když mi byl dvanáct, zkoušeli mi vysvětlit, co to znamená závazek," popisuje Ewa Farna svoje začátky v podcastu Headliner CZ.

V rozhovoru s Honzou Vedralem byla řeč o mnoha tématech: Jak prožívala první vystoupení na diskotékách, jaké to je být dítě v českém šoubyznysu, proč si ze všeho nejvíc přála jezdit kapelní dodávkou, o hodnotících poradách po koncertech, o tom jak z pódia vyhlásila "dovolenou v Terezíně" i o Ewině cestě k tvůrčí samostatnosti, kořenech její umanutosti, nejlepším hudebním zážitku a udržování balancu mezi světy Slavíků a Andělů.

Před oslavou třicetin, které chystá 14. října v O2 aréně, jsme s Ewou Farnou prozkoumali kořeny současného českého popu i to, jak ho vnímá holka, která v něm prožila dětství, vyrostla a dospěla.

„Když jsem vydala desku Umami, jsem už ve všem klidnější. Narodilo se mi druhý dítě a nastolila jsem si ve všem řád. Mám pracovní dny, vím, s čím můžu počítat a jakákoliv rutina mě uklidňuje. Cítím se super. Zapojila jsem do toho i pohyb, mám nějaké endorfiny, občas medituju, zkouším regulovat svůj dech a uklidňovat se. A to mi pomáhá,“ popisuje Ewa s až neuvěřitelnou energií svoje aktuální rozpoložení.

Na diskotékách

Byla vždycky taková?

„Umíněná ano. Ale zároveň tam byl vždycky syndrom hodný holky. Neodporující. Pokorný. Což doufám, že ve mně pořád je. Ale už jsem trochu dospěla, změnilo mě mateřství,“ přemýšlí Ewa a svoji umíněnost popisuje na přípravách aktuálního koncertu. „Určitě by bylo pro moje okolí snazší, kdybych si ve věcech, kterým nerozumím, nechala poradit. Kecám tak trochu do všeho,“ plánuje, že se hodlá i halové show věnovat show do detailu včetně spolupráce na režii. Navíc se začala věnovat i tancování, aby koncert nemuseli rozhýbávat jen tanečníci.

Touha zvládnout všechno má patrně základy v jejích začátcích, které jsou spojené s manažerem Leškem Wronkou. „Lešek byl můj hudební táta. Vždycky byl megaloman a vždycky do všeho kecal. V podstatě mě tohle všechno naučil. Dělat ty věci jako představení spíš než jako koncert,“ vypráví Ewa pobaveně. „Dřív jsem měla strach, že za mnou přijde se svým blokem a poznámkama, co změnit. Teď si ty kritické poznámky dělám sama.“

Jak vlastně vypadaly první koncerty Ewy Farne? Když Honza Vedral začne vzpomínat na její bizarní první pražské vystoupení na diskotéce kdesi u Vyšehadu, které bylo plné obstarožních pánů z showbyznysu, neubrání se Ewa smíchu. „Jenomže já se vždycky soustředila na zpívání. Někdy jsem se asi nepatřičně cítila, nejvíc na těch diskotékách. Ale já jsem tehdy ještě nevěděla, že to může vypadat jinak,“ vzpomíná na dobu, kdy místo dělání domácích úkolů stála na parketu s mikrofonem. A leckdy na podivných místech. „Tehdy se ještě navíc všude kouřilo a mě to vadilo. A když na mě někdy ve čtrnácti začali opilý kluci řvát věty typu: „Ukaž kozy!“ Tak se táta rozhodl, že do toho svoji dceru nechce pouštět. Těch diskoték bylo opravdu jen pár a od té doby to zastavil,“ vypráví.  „Lešek to naprosto akceptoval a začali jsme hrát akce jenom s kapelou.“

Jak tehdy vlastně česká hudební branže působila na malou holku, co chtěla zpívat? „Bylo to mužský a hlavně dospělý prostředí. Tehdy ještě tolik mladých lidí hudbu nedělalo. Věkově mi byla nejblíž asi Aneta Langerová, se kterou jsme se ale moc často nepotkávaly. A ta byla pořád asi o pět let starší. Jako dítě jsem v tom byla sama. A bylo to zvláštní. Vyrůstala jsem v dospělým světě. Nevadilo mi to, ale nevím, jestli to nebylo tím, že jsem nevěděla, o co přicházím,“ zamýšlí se dnes a jedním dechem dodává.  „Já jsem ale neztratila dětství. Já jsem ho jenom prožívala jiným způsobem. Jsem asi víc klučičí a vždycky jsem měla víc kámoše než kámošky. Dostávání se k ženství byla cesta, která je patrná i na mojí poslední desce. Dodneška mám víc ráda být někde s klukama, s kapelou.“

Pojedeme dodávkou?

Z toho vycházelo i její tehdejší největší přání. K patnáctým narozeninám místo dárku chtěla, aby mohla jezdit s kapelou v dodávce. „Táta řekl: To vůbec. Do osmnácti tě budu vozit osobně autem na všechny koncerty. A když se budeme po autogramiádě vracet domů, budu ti vyprávět o tom, co tě čeká zítra ve škole,“ popisuje Farna svoje dospívání.  „Vždycky jsem mu musela říct třeba téma z dějepisu, které jsme zrovna brali. A táta cestou z koncertu v jedenáct večer spustil monolog… o Třicetileté válce. Já tam seděla a hrozila se: Ne, prosím! Ale takhle mě nabušil informacemi, ráno jsem vstala do školy a šlo se.“

Poprvé s kapelou jela dodávkou až v osmnácti. „Můj slovník se velmi změnil,“ glosuje to pobaveně. Do té doby ale procházela drilem, který se podle všeho zásadně podepsal na její kariéře. „Táta mě vždycky přivezl na koncert, stoupnul si ke zvukaři a i on i Lešek si začali psát poznámky. To mě vždycky znervózňovalo. Viděla jsem na ně z pódia, jak stojí u zvukaře, kde je světýlko a vždycky, když vzali do ruky mobil a začali si do něj něco psát, řekla jsem si: Ježíš, co jsem zase udělala blbě?! To byla hrůza!“ vzpomíná Ewa Farna na hodnotící porady, které následovaly skoro po každém vystoupení.

„Hned jsem dostala feedback, co bylo dobře, co špatně, co do příště změnit. Ale tyhle věci člověka fakt posouvají. Zpětně na všechny ty poznámky pořád myslím a mám je v hlavě. Když vidím, jak někdo jiný na pódiu začne refrén a otočí se k bubeníkovi, hned si říkám: Ty vogo, nestůj zády k publiku, dej alespoň ten falešnej profil.“

Dovolená v Terezíně

K období dětství se vztahuje i zřejmě největší trapas, který kdy Ewa na pódiu zažila. „Byla jsem na svém první turné. Když jsem tehdy jezdila s tátou autem, koukala jsem pokaždé na jména vesnic, kterými jsme projížděli. A pak jsem na pódiu měla takový fórek, že když někdo správně odpoví na moji otázku, vyhrává skvělý, luxusní pobyt... vyjmenovala jsem všechna skvělá přídavná jména, co mě napadla… a pak jsem řekla nějaké město nebo vesnici, kterým jsme projížděli dvacet kilometrů odsud. Lidi se zasmáli… zpětně to moc nechápu… ale smáli se,“ začíná s jeho vyprávěním.

„No a jednou jsme takhle hráli. A míjeli jsme Terezín…“

Ne…

„Jo… Samozřejmě jsem v tom věku ještě vůbec nic nevěděla. Stála jsem na tom pódiu a zahlásila: Vyhráváte skvělý, luxusní pobyt v Terezíně! A pod pódiem stáli rodiče všech těch dětí. A bylo úplný ticho. Vůbec jsem nevěděla proč. Bylo to strašný. Ale stalo se to.“

Pohledem třicítky

Od té doby se toho proměnilo hodně: hudba, vystupování i obecné přijetí Ewy Farne jako zpěvačky a popkulturní figury. „Před pár lety by pro mě bylo nepředstavitelné, že mě hudební branže vezme. Že mi dovolí hrát na tak cool akci, jako jsou letos Colours of Ostrava, nebo že se budeme moc spolu bavit v časopise, jako je Headliner… Když je ti čtrnáct, tak si nedokážeš představit, že to bude jednou jinak. Že třeba jednou budeš nominovaná na Anděly,“ ohlíží se dnes sama Farna za hudební cestou, kterou si zatím prošla a která by měla vyvrcholit koncertem v O2 aréně.

Co se týče nahrávek, největší výzvou pro ni zůstává, jak to udělat, aby v hudbě, kterou dělá, zpívala česky a výsledek zněl civilně a přirozeně. „Proto nám tak dlouho trvalo album Umami,“ vysvětluje. „Hodně jsem do toho svého popu chtěla dostat i trochu r’n’b a soulu. Spíš než k rocku mě to táhlo k tanečnímu výrazu, ale víc ve smyslu gospelu. Baví mě, když se hudba hejbe. Ale v češtině to často klopýtne,“ popisuje, jak složité i pro ni občas je, dostat se k obyčejně znějící písničce, jako se jí to povedlo v písničce Tělo. „Na tu jsem pyšná. A ta chvíle, kdy se v ní ozve gospel, to je přesně ta hrana…“ neskrývá svoje přetrvávající nadšení.

Na hraně mezi světy se chce Ewa Farna ještě chvíli držet, procházet mezi univerzem Slavíků a Andělů, dělat dál pop pro lidi, ale ne nutně na první signální. „Mám ráda, když můžu plout mezi rovinami,“ uzavírá povídání v podcastu Headliner CZ.