Skladba splňuje všechny potřebné atributy. Má velkolepou filmovou atmosféru, solidně graduje a Žižka v ní ukazuje, že vládne velkým hlasem.
Teprve třiadvacetiletý zpěvák se nechal slyšet, že chce do soutěže přinést hlavně hudbu a emoci a nechce soutěžit v hlasitosti.
Píseň Crossroads je skutečně prostá obvyklého eurovizního bizáru, dynamiku buduje postupně, citlivě a velmi filmově – klidně by mohla znít při závěrečných titulcích nějakého hollywoodského snímku. Ta pompéznost, s jakou skladba vrcholí, je samozřejmě trochu šitá na míru euroviznímu kýči, ale oproti některým minulým příspěvkům, nejen těm českým, se pořád dost drží na uzdě.
Na Crossroads je znát, že Daniel Žižka chtěl dodržet to, co si předsevzal, tedy že bude stát pevně za tím, kým jako umělec je. V písni dává vyniknout svému příjemnému sametovému hlasu, vypiplané technice i širokému rozsahu. Ty závěrečné výšky jsou navíc přesně tím, co v Eurovizi často funguje.
Otázkou je, zda nebude píseň na diváky až moc pomalá ve smyslu budování napětí. Nejde totiž hned na věc, začíná naopak poměrně nenápadně, trochu jako některé filmové příspěvky Lany Del Rey. Graduje postupně a netlačí na pilu. Na ohlušují refrény i našlapané finále je třeba si počkat. Není to tedy přímočarý hit, ale spíš slow burner, tedy něco, co namísto okamžité akce vyžaduje trpělivost a pozornost.
Ať už pro Žižku dopadne Eurovize jakkoli, vyjde z ní s čistým svědomím. V písni Crossroads mohl mnohem víc ulítnout do kýče a vsadit na cirkusáctví. Místo toho představil jeden z nejvkusnějších příspěvků, se kterým Češi do soutěže za poslední roky vyrazili.