„Burna Boy je naštěstí v pořádku a doufá, že se do Ostravy vrátí při nejbližší možné příležitosti,“ stálo ve zprávě, kterou poslal management na poslední chvíli jako omluvenku, že ačkoliv je na jeho vystoupení všechno na festivalu přichystáno, největší současná star africké hudby nedorazí. Jeho lítost ale nebyla natolik silná, aby se fanouškům na sociálních sítích omluvil. Podobně jako Ellie Goulding den předtím nestálo zdejší publikum Burna Boyovi za zprávu.
Přes maximální snahu týmu Colours of Ostrava zajistit, aby připraveným tanečníkům, kapele a fanouškům onen finální dílek puzzle doručil, třeba později v noci, nigerijský zpěvák nevystoupil.
Gilberto Gil, foto: Zdenko Hanout
Pátek měl být dnem, který se tak trochu vysměje mé včerejší glose o silně popovém ročníku, který vyhovuje především mainstreamovému posluchači. Viděli jsme divoký koncert izraelských rockerek Haze`evot, korejskou písničkářku Ohelen, což byl náročnější posluchačský oříšek a další. Na hlavním pódiu pak v rámci svého rozlučkového turné večer vystoupil nejprve legendární brazilský hudebník Gilberto Gil se svou opravdu početnou rodinou. Hlavní pozornost pak měla být upřena právě na Burna Boye, který nedávno mimo jiné vyprodal Olympijský stadion v Londýně. Měl to být nejdražší interpret v historii Colours of Ostrava a jeho zařazení byl odvážný dramaturgický krok, který mě nadchnul a těšila jsem se na jeho show – přes jeho světovou pozici se s ním české publikum mělo teprve lépe seznámit. V Ostravě africká hudba hrála vždy, tohle měla být pořádná třešeň na dortu. Doufejme, že si festival smůlu vybral na dlouho dopředu.
Pátek měl ale i celou řadu drobných i větších radostí. Sleaford Mods nehráli pro mnoho lidí – člověk si mohl najít po začátku koncertu místo i v první řadě – ale zato hravě získávali přítomné na svou pobouřenou vlnu. Jason Williamson a Andrew Fearn tančí, jako by se nikdo nedíval, a do toho chrlí svou kritiku světa, ve kterém žijeme, podkreslenou minimalistickými dunivými beaty a absolutně minimalistickým set upem. Opravdu skvělý koncert, který jsem opustila kvůli australským indiefolkovým Little Quirks. Tři holky z Austrálie, kytara, bicí, mandolína, plus další kytarista a baskytarista, byly okouzlující, i když cover Abby si mohly odpustit. Ten podle mě Drive Stage ještě nezažila a ani nemusela.
Na čtvrteční silnou popovou linku navázal Tom Grennan svými silně hitovými písničkami, drzým šarmem a skvělou atmosférou koncertu. Ve své osobní popíkové hitparádě letošních Colours ho stavím na první místo.
Tom Grennan, foto: Michael Augustini
Na Vlastu Redla panovalo těšení. Naše skupina se rozdělila na ty, co šli na živé provedení podcastu Kecy a politika, a na ty, co si spolu s Redlem a AG Flekem šli s velkým očekáváním zazpívat. Při návratu se zdálo, že to nebyl jen déšť během koncertu, který utlumil radost z toho, co mělo být jistotou večera. „Je to Vlasta Redl, dělá si všechno po svém,“ doslechla jsem se.
V multifunkční hale Gong jsem mezitím poslouchala speciálního hosta Bohumila Pečinky a Petrose Michopulose. Pana prezidenta Petra Pavla. Ten za sebou měl odpoledne na festivalu, kde jedním okem z tribuny během setkávání se s lidmi, sledoval mimo jiné Bena Cristovaa. I Toma Grennana viděl. Mezitím se s první dámou podíval na Bolt Tower, a nakonec z prostoru mezi hlavním pódiem do Gongu ostrým krokem došel pěšky.
Kecy a politika, foto: Michal Augustini
Vzhledem k absenci Burna Boye jsem po skončení diskuze s prezidentem, kterému Michopulos s Pečinkou nekladli jen lehké po srsti hladivé otázky, už viděla jen francouzského elektronického producenta Dangera, který z černé masky festival propichoval svým svítícím pohledem. Byl to dobrý festivalový den.
Danger, foto: Michal Augustini