Helena Vondráčková rozhodně překvapila. Když si vzpomeneme (nejen) na tu tucárnu, kterou vydala začátkem roku s Ilonou Csákovou, logicky se můžeme bát (nebo škodolibě těšit), s čím přijde příště. Jenže Stříbrný vítr je krásná a něžná píseň. Komorní, bez velkých gest či estrádnosti. Spolupráce vznikla známou cestou, kterou začíná řada muzikantských historek: dámy se potkaly na benzínce. „Naše setkání s Radůzou bylo vlastně úplně náhodné. Potkaly jsme se jedné noci na benzinové pumpě, když jsme se obě vracely z koncertu,“ přibližuje Vondráčková vznik skladby v tiskové zprávě.
Radůza se rozhodla pojmout ji nostalgicky, jako vzpomínky na to hezké, které si v sobě z díla Heleny Vondráčkové nosí. Proto už v první sloce text vtahuje časem až kamsi k Červené řece, načež se Vondráčková zamýšlí nad časem a pomíjivostí a noří se do vzpomínek. Jasně, je to typická skladba pro doyenku, takovou píseň nikdo mladý zpívat nemůže. Ale když to srovnáme s písněmi ze závěru kariéry, které nahráli Karel Gott a Hana Zagorová, působí proti nim Stříbrný vítr přirozeněji, smířlivěji, a i když dojímá, rozhodně neždíme slzy. Hezká spolupráce. Víc takových setkání na benzínkách!