„Nepočítej léta, počítej přátele.“ Proti tomu se nedá mnoho namítnout. O víkendu jsem pozorovala, jak slovenský porotce Daniel Salontay z kapely Longital hodnotí kapely na soutěžní přehlídce Blues aperitiv. I když říkal, že letos na to půjde víc intuitivně, měl s sebou svou tabulku, kam si poznamenával postřehy v různých kategoriích. Jedna z nich se jmenovala message. Těžko říct, co by na duet Igora Timka s Maškovou říkal, ale ve vyhrocené době by jim snad nějaký kredit za poselství o významu přátelství přiznal. Snad jen podotknu, že takové obecné pravdy nejdou moc hluboko.
Zatímco ústřední slogan písně se poměrně povedl, některé části textu trochu drhnou. Nemám sklon vrtat se v každém řádku písňových textů, nicméně pasáž, kdy Tereza zpívá, že všude, kam chodí, každý se jí ptá, jak se svět mění, zda ještě může býti svá, mě nutí se trochu ošívat. Nedovedu si takové konverzace na každém rohu představit. A pevně věřím, že v dnešní době v naší zemi lidé mohou být sami sebou víc než kdy jindy. Ne vždy je to snadné, ale jde to. Druhá část, která mě trochu zaráží, je, že „dokud má mě vzít kolem ramen, jsem sama sobě pořád pánem.“ To se mi zdá jako rým za každou cenu.
Pokud bychom nový singl hodnotili i v kategorii souhra, získal by další body navíc. Řekla bych, že tady se povedlo naplnit smysl duetů – celek tvoří víc než prostý součet dvou částí. Tahle spolupráce hezky šlape, pro mě osobně se tím stávají zajímavější obě strany. Projev Terezy Maškové je zde příjemně uvolněný. Tahle vynikající zpěvačka mi svým repertoárem poněkud uniká, ale tady zní přirozeně a mám chuť si takovou písničku poslechnout.
No Name i Tereza Mašková jsou velmi úspěšní interpreti, kteří nemají o fanoušky nouzi. Tenhle duet je jistě potěší a možná přivede nějaké nové. Potkat se všichni mohou třeba 12. prosince 2026 v pražské O2 areně, kde No Name slaví třicítku.