Irové odjakživa dokázali plakat nad špinavou krví světa a jejich sociální lamenty doslova devastovaly. Na druhou stranu nás irští muzikanti dokázali tanečními reely rozdovádět, až jsme úplně zapomněli, že nám předtím nebylo hezky na duši. U tance dlouhá léta zůstali a spousta lidí ho od nich očekávala nebo dokonce vyžadovala. I The Pogues punkovou naštvanost a beznaděj spojili s pořádnými nářezy, zatímco současní dublinští proletáři zprudka zvolnili, jako by tanci došel čas. Především experimentální folková skupina Lankum nás už delší dobu nutí zpytovat svědomí pod tíhou temných drone, bezútěšných a extrémně děsivých zvukových ploch, ze kterých vylézají drásavé hlasy. Akustické nástroje s producentem Johnem Spudem Murphym přitom radikálně dublují s elektronikou a platí to i pro lankunovské odnože: skupiny ØXN nebo Poor Creature.
Ze současných problémů se nevykoupíme, to snad už je každému jasné, a čelit jim je stále obtížnější, zkusit to ale podle Lankum musíme, třeba připomínkou, že Británie relevantním náladám čelila už v 80. letech během vlády Margaret Thatcher. Městy pochodovali náckové z British National Party, bujel rasismus, odpor proti migraci, v ulicích probíhalo rozsáhlé násilí a mezi mládeží prudce stoupala nezaměstnanost. Na vrchol britského žebříčku se tehdy dostala reggae/ska skladba Ghost Town, nekompromisní analýza společenského úpadku od skupiny The Specials: „Tohle město se mění v město duchů. Kluby jsou zavřené, kapely už nehrají, na tanečním parketu se lidé rvou a bojují proti sobě. Vláda na ně kašle.“ Lankum v dnes už ikonické skladbě nezměnili ani slovo, zintenzivnili ji však strašidelnými vokály, sborem a slyšitelně vystoupili z folkové zóny: v závěru totiž regulérně přecházejí do techna. Obraz přicházející zkázy ve videoklipu režírovaném stále slavnější Leonnou Ward přenesli na venkov, do irské krajiny, po které cválají koně. Žena v dlouhém černém plášti utíkající po kopcích není pak nikdo jiný než irská choreografka Oona Doherty, autorka syrového tanečního představní Specky Clark, na kterém se hudebně podíleli Lankum, vyhovující konkrétnímu přání choreografky: zapasovat do něho skladbu Ghost Town.
Některé hrůzy se rodí v přírodě, mohou přicházet ale také s vůdci, kteří se sice chovají jako klauni, jenomže ti mohou být velmi nebezpeční, varuje v nové skladbě The Wind Doesn’t Blow This Far Right irská písničkářka Lisa O´Neill. S „krví rudou vztekem“ ji začala psát v listopadu 2017 a dokončila letos v lednu a ne náhodou se tohle období kryje s Trumpovým prezidentováním. Dojemná píseň je prý reakcí na neklidnou dobu, ve které žijeme a ohlašuje nové stejnojmenné epíčko vycházející 19. listopadu. K její úpěnlivé prosbě, aby se lidé dál nezabíjeli a mysleli také na přírodu se, jak vidíme ve videoklipu, postavili podobně naladění velcí britští a irští herci, umělci a hudebníci.
Během prvního volebního období Donalda Trumpa se dalo naštvání nespočtu amerických hudebníků napříč všemi žánry doslova krájet a zoufalství asi nejvýstižněji shrnula Barbra Streisand skladbou Don't Lie to Me popisující americký lid na kolenou a pokládající prezidentovi otázku: „Nevidíš, že všichni pláčeme?"
Mezi nejostřejší odpůrce jeho politiky patřila country-rocková songwriterka Lucinda Williams. V lednu, kdy jí bude dvaasedmdesát, vydává nové album a nic nenasvědčuje tomu, že by na svém ostrém slovníku reagujícím na sociopolitický chaos něco změnila. Z prvního singlu World's Gone Wrong, podle kterého dostala novinka napsaná prý s pocitem naléhavosti název, ale vedle smutku a naštvání slyšíme také odhlodání: „Come on baby, we gotta be strong.“