Letos tahle karta padla na Jiřího Pavlicu a jeho domovský Hradišťan. Ruku na srdce, vzhledem k tomu, že se areálem zrovna proháněl další z řady nekonečných slejváků, byla masivní účast pod střechou velkého šapitó víc než předvídatelná. Pro část promáčeného davu to měl být možná původně jen zcela pragmatický úkryt před nepřízní počasí.
Nic netušící a po hutných kytarách lačnící příchozí se totiž během pár minut neplánovaně ponořili do naprosto uhrančivé folklorní hudby. Tohle byl zkrátka nečekaný, stoprocentně fungující hudební restart. Dokonalý výplach pro uši, který člověk s hučením v hlavě uprostřed třetího dne hlučného festivalu přivítá s otevřenou náručí. Zvuková hladina se oproti všem předchozím a následujícím koncertům držela sympaticky nízko.
Absence klasického festivalového „přehulení“ ale jen podtrhla krystalickou čistotu, řemeslnou preciznost a hudební jemnost celého setu. I ten nejzarytější cynik a odpůrce tradičního folkloru v džísce plné nášivek nakonec musel uznale kývat hlavou a aspoň na chvilku si hodit kopýtkem.
No a jak jinak na rockovém festivalu vzdát hold takové ikoně, než pořádným moshpitem? Ano, čtete správně. Kdo na Rock for People byl, dobře ví, že tenhle absurdní úkaz není úplnou novinkou a o podobné scenérie se návštěvníci postarali už v minulých ročnících. Nečekejte ale žádnou agresi nebo létající lokty jako na metalcoru. Tady šlo o naprosto unikátní, láskyplný „folklorní kotel“, kde se vsázelo výhradně na vzájemný respekt, souznění s hudbou a čistou radost z daného momentu. Což mimochodem s úsměvem kvitovali a za své nadšeně vzali i samotní muzikanti na pódiu.
Přiznám se, že do rozsáhlé tvorby Jiřího Pavlici a Hradišťanu jsem byl až doteď naprosto nezasvěcený. Jejich hradecká zastávka mě ale utvrdila v jednom faktu: tyhle obří festivaly jsou tím nejlepším místem, kde můžete narazit na své nové hudební favority. A ačkoliv to v kontextu drsného kytarového víkendu zní jakkoliv šíleně, pro mě se jím letos Hradišťan s přehledem stal.
Když při zpěvu Modlitby pro vodu nadšení fanoušci solidárně zvedli nad hlavy i jednu dívku na vozíku, panovaly pod pódiem i na něm takové emoce, že už k tomu není co dodat.