Jako řada dalších českých rockových muzikantů odešel na začátku sedmdesátek spolu s bubeníkem Kášou Jahnem do zahraničí, kde se mu – jak jsme se dozvídali tu a tam ze šeptandy – docela dobře dařilo. Jak v rocku, tak v jazzu.
Ostnatej drát nenaladíš je něco jako autobiografie. Pro ty, kdo se zabývají historií české rockové hudby a jejími začátky, je to nedocenitelný obraz vzniku hudební kultury „zdola“, ze spodních společenských vrstev, z kořenů. V Praze kolem poloviny šedesátých let existovalo několik ohnisek, v nichž se rodila domácí rocková hudba. Rozhraní Bubenče a Dejvic, odkud Kozel pocházel, bylo spíše na okrají, i když i tady v té době rostly kapely jako houby po dešti a pomalu začínalo být zaděláno na pozdější hanspaulskou scénu. Mnohem silnější byla ovšem například Letná, ale hlavně vinohradská scéna, ke které se George brzy připojil. „Hodně jsme jeli v bluesrocku, podobně jako tím byla zasažená tehdejší anglická scéna.“
S Georgem vstupujeme do světa tehdejších rockových klubů Olympik, Sluníčko nebo smíchovský Music F klub, prožíváme normalizační frustraci a odchod do ciziny, pobyt v USA a konečné usazení se v Curychu.
V roce 1990 se Kozel vrátil do vlasti, zakoupil domek na Propasti nedaleko domu Petra Jandy a průběžně se pohyboval mezi Švýcarskem a Čechami. S Jandou dal dohromady místní kapelu Souseďanka, z níž už je pomalu legenda. „Začínali jsme jen tak v hospodě pro pár sousedů a než jsme se nadáli, na naše koncerty se začali sjíždět lidi z celého okolí,“ konstatoval sedmasedmdesátiletý usměvavý stařík při posezení ve své oblíbené dejvické hospodě U Veverků. Loni prý definitivně zlikvidoval svůj curyšský obchod s hudebními nástroji a na Propasti se s potěšením věnuje svému druhému koníčku – zahradnictví.
„Říkal jsem si, že by to mohlo někoho zajímat,“ vysvětloval, proč se na stará kolena dal do psaní. „S textem mi pomohl Vladimír Mertlík a musím říct, že se se mnou moc nemazlil. Vyházel mi třetinu knížky, že jsou to blbosti, který nikoho nezajímají. Když se na to teď podívám, tak vidím, že měl pravdu,“ a se smíchem dodává, že mu Mertlík musel dopsat všechny čárky a háčky, protože to jeho mašina nedovedla.
V posledních letech se objevila řada vzpomínkových knih podobného charakteru, většinou ale z prostředí undergroundu. Jiří Kozel, kterému nikdo nikdy neřekl jinak než George, zachycuje ve svém textu trochu jiný, a přece ve svém důsledku stejný svět, kterému kralovala hudba a s ní i maximální potřeba svobody.