Ztratit můžete mimo jiné sám sebe, blízkého člověk, slova či život. Písně na albu Teorie mizení nabízí mnoho perspektiv. Například V textu Měsíční krajiny ožívá příběh židovského
chlapce Petra Ginze, který zahynul v Osvětimi. Jeho kresba měsíčního povrchu, vytvořená v Terezínském ghettu, byla později symbolicky vynesena do Vesmíru. V jiné písni autor zachytil svou lásku k magickému realismu, další skladba se zase zrodila ze zkušenosti, kdy Michal Kosmonaut Šimíček vyklízel panelový byt po svém dědovi. V listopadu vyjde v Headlineru recenze desky, nyní si můžete přečíst rozhovor o jejím vzniku. Kapela Teorii mizení pokřtí 12. února v pražském Kaštanu.
Kdy začalo být jasné, že se celé album točí kolem mizejících skutečností a nejrůznějších ztrát?
Začal jsem přemýšlet o další koncepční desce už před čtyřmi lety. Nápad se rodil postupně, ale v posledních letech se mi v životě přihodilo pár věcí, které mi daly signál, že tohle téma ve mně opravdu rezonuje. Teorie mizení není nějaká smutná deska, jak by se mohlo zdát, snažil jsem se tam dostat i trochu naděje, třeba tím, že to, co ztrácíme, někdo jiný najde nebo také písní Utajené slunce, kterou jsme věnovali našim dětem.
První písnička Teorie mizení je o ztrátě sama sebe – je to něco, co pro vás v době práce na albu bylo aktuální?
Každý se sám v sobě občas ztratí. Důležité je se znovu najít a nezmizet v tom hledání. Už jsem měl v hlavě vytvořenou koncepci i vymyšlený název alba. Rozepsal jsem text úvodní písně a měl jsem o ní nějakou představu. A pak jsem se dozvěděl, že z vlastního rozhodnutí zmizel jeden muzikant, kterého jsem osobně znal z koncertů, co jsem v Brně pořádal. Nechal po sobě dopis a pár stop, které se ztratily v lesích za městem, ale ani po několikaměsíčním usilovném hledání se ho nepodařilo najít. Ten příběh bohužel nemá šťastný konec, ale to náhlé až metafyzické zmizení mě zasáhlo a nakonec se odrazilo i ve slovech této písně.
Texty na albu se pohybují od vysoce osobních po příběhové. Které se vám píší s větší lehkostí?
Musím mít osobní vztah ke každému tématu, které se snažím v písni popsat. Jinak to neumím. Některé náměty si mě najdou a tím, že o nich píšu, tak se s nimi částečně vyrovnávám. Takové malé osobní terapie. S lehkostí a v krátkém čase ke mně přišel text písně Byt na konci, který jsem napsal, když jsem vyklízel panelový byt po svém dědovi a žasl nad tím, jak prázdné místo bez člověka funguje dál ve svém vlastním rytmu a čase. Pak jsme jej společně s kapelou na zkoušce rychle zhudebnili, ale většinou vymýšlím melodii písní na hudbu kytaristy Pavla Karase a na textu pak dlouho pracuji.
Měsíční krajiny vypráví o Petru Ginzovi, který zahynul v Osvětimi. Jeho obraz planety Země pozorované z povrchu měsíce vznikl v Terezínském ghettu. Kosmonauti ho později vynesli do vesmíru. Co z jeho příběhu jste si přál v písni zachytit?
Text jsem si dovolil napsat jakoby z Petrova pohledu, který viděl tu bezvýchodnou situaci kolem sebe a přitom se nevzdal. Dokázal dál v ghettu psát, vést časopis a přitom motivoval k činnosti i další. Pochopil jsem, proč to dělal a je mi tím blízký, i když nás od sebe dělí desítky let.
Některé písně jsou ve stylu magického realismu. Díky kterým dílům jste si tento žánr zamiloval?
Moje nejoblíbenější kniha už od dospívání je Mistr a Markétka od Bulgakova. To míchání šedé reality a něčeho neskutečného mě baví. U téhle knihy navíc vstupuje ještě do hry propojenost s osudem jejího autora, což vytváří tolik vrstev, že ji můžu číst opakovaně a nacházím si v ní další souvislosti. Navíc je tam i ten motiv ztrácení lidí, kteří v době, kdy Bulgakov román psal, nečekaně v noci mizeli díky stalinským represím.
Co by mohlo zmizet z české hudební scény a vůbec by vám to nechybělo?
Mrzí mě stav, kdy se na české hudební scéně nenajde větší prostor pro nové interprety. Je zázrak, když se do dramaturgie festivalu či do vysílání rádia dostane něco méně známého. Existují výjimky, ale je jich málo. Je to bludný kruh, který už dlouhou dobu dusí naši scénu. Pokud už něco média pustí do širšího povědomí, tak mě to často překvapí prázdnotou sdělení a malou hudební nápaditostí. Nejhorší je, že třeba dramaturgové rádia opakovaně argumentují tím, že posluchač nechce slyšet nic nového, ale nedají tomu šanci, aby si to v praxi ověřili.
Vaše přezdívka, debutové album a ostatně například i píseň Měsíční krajiny jasně naznačují, že se rád díváte směrem do vesmíru. Je to spíš otázka metafor, nebo jste v tomhle směru i geek, co zkoumá například vědecké poznání v této oblasti?
U mě jsou to hlavně ty metafory, ale náš kytarista a zároveň spoluautor veškeré hudby, Pavel Karas, pracuje jako hlavní programový dramaturg na brněnské Hvězdárně, která popularizuje vesmírné vědecké objevy. Musím říct, že je úžasné, že nás Vesmír dal dohromady, protože Pavel je skvělý skladatel, instrumentalista, vymýšlí promyšlená aranžmá písní a navíc jsme naladěni na stejnou tvůrčí frekvenci. Je to naše čtvrtá spolupráce na albu a jsem za to velmi vděčný. Samozřejmě vše je navíc podpořeno souhrou s výtečnými muzikanty v kapele – Vítkem Sklenářem na basu a Vláďou Třebickým na bicí.
Mě fascinuje Vesmír jako nepředstavitelně velký prostor, který nabízí spoustu tajemství. Rád sleduji tematická videa znalců, např. Pavla Gabzdyla. Zkoušel jsem přečíst i pár odborně naučných knih třeba od S. Hawkinga, ale to moje hlava vůbec nepobírá. Mám rád tu lidskou snahu objevovat alespoň ten nejbližší Vesmír kolem nás, přitom se asi stěží dožiju přistání člověka na Marsu.
Album zdobí snová ilustrace Kataríny Kratochvílové.
Pokud jde spíš o oblibu příběhů, které překračují fyzické hranice planety Země, jaký je váš nejoblíbenější?
V roce 1990 se sonda Voyger 1 při opuštění sluneční soustavy na příkaz vědců otočila a vznikl snímek planety Země nazvaný Pale Blue Dot. Je vidět jako malá špendlíková hlavička utopená mezi záplavou hvězd a na téhle tečce se odehrávají všechny naše životy, snahy, války i lásky. To je fascinující. Napsal jsem na tohle téma text Bleděmodrá tečka, který se objevil na naší předchozí desce. Skvělé je, že Voyager stále dál pluje Vesmírem, aby třeba někdy předal zprávu o lidech, doufejme, že do dobrých rukou nebo chapadel.
Od vydání Bleděmodrého města, které bylo nominováno na cenu Anděl, uplynulo poměrně dost času. Potřebovala další deska dlouho zrát?
V mezičase jsme ještě v roce 2020 vydali album XCR-9 s podtitulem Písně do rakety, které poměrně zapadlo, protože se trefilo přímo do období největších starostí s covidem, což nás odrazovalo od práce na další desce a hrozilo, že nic dalšího nebude. Nicméně touha zachytit nové písně na desce nakonec zvítězila.
Omlouvám se, za přeskočení minulé desky, vraťme se ale k té aktuální. Co jste si na jejím vzniku jako kapela nejvíc užili?
S albem je obrovské množství práce, ale osobně mě nejvíc baví společně hledat výslednou podobu písní. A teď aktuálně máme radost z pozitivních ohlasů na Teorii mizení. Každý si desku může poslechnout na Spotify, YouTube atd., takže je dobře dostupná. Díky sociálním sítím se k nám ty reakce občas dostávají a těší nás to.
Co koncerty? Budou?
Čeká nás v příštím roce pražský křest Teorie mizení v Kaštanu 12.2., kde jako host s námi zahraje Lada & kapela. Také bude malá únorová šňůra s libereckou kapelou Jarret po Moravě. Na našem webu lze všechno termínově dohledat. Snad se podaří oslovit i některé hudební festivaly a v létě na nich zahrát, protože vystoupit pod širým nebem a hvězdami nás s Nevermore & Kosmonaut baví úplně nejvíc.
Seznamte se s Nevermore & Kosmonaut
Nevermore a Kosmonaut jsou zpěvák Michal Kosmonaut Šimíček, kytarista Pavel Karas, baskytarista Vít Sklenář, bubeníci Vladimír Třebický a Radim Grünwald. Skupina vydala debutové album Mezi planetami v roce 2014. Za o čtyři roky novější konceptuální Bleděmodré město, inspirované Brnem, získala nominaci na žánrového Anděla. V roce 2020 vyšlo třetí album XCR-9 s podtitulem Písně do rakety. Na letošní Teorii mizení kapela přizvala řadu hostů. Na desku přispěli kytarista Pavel Karas, zpěvačka Lada Šimíčková, smyčcový kvartet ve složení Alžběta Rolečková, Tereza Lásková, Kateřina Sedlářová, a Zdeněk Svozil, akordeonista Ondřej Zámečník. Na klavír hraje Jan Mendelson a na foukací harmoniku Martin Holan.