Poslední přidaný den Rock for People byl ve znamení koncertu Iron Maiden, ale než jsme se jich dočkali, tak se na ostatních pódiích děla hudba. A opět žánrově hodně pestrá. Pominu-li koncert Alice s Danem Bártou na Rock for People Stage, tak jsem čekání na železnou pannu strávil téměř výhradně na Petr Svoboda Stage, kde mě zaujali zejména následující interpreti.
Chrpy a jejich svěží dadrock
Neděli na Rock for People jsem začal ve stanu Reflex Stage, kde jsem si poslechl skvělé živé vystoupení podcastu NOTY VOLE! s hostem Jirkou Hrdinou. Poté jsem spěchal na Petr Svoboda Stage, abych stihl vystoupení skupiny Chrpy. O této dadrockové kapele jsme již v Headlineru několikrát psali a zahrála si na jednom z našich Pontonů. Ale já jsem je dosud ještě neviděl naživo, proto jsem byl na jejich set hodně zvědav. Pánové na pódium přinesli vzácně vyrovnanou kombinaci muzikantské zkušenosti a syrové emo punk-rockové energie. Čtveřice ostřílených hudebníků se rozhodla oprášit žánry z přelomu milénia, na kterých vyrůstali, a zasadit je skrze české texty do tuzemského kontextu. Ten dadrock, jak své tvorbě s nadsázkou říkají, v jejich podání není jen prázdným označením, ale vědomým návratem k autenticitě a analogovému zvuku. Hraje jim to skvěle. Naživo to zní upřímně, dravě a překvapivě současně. Nemažou se s tím a bez jakýchkoliv zbytečných digitálních příkras to nasázeli přímo do publika. Je to hudba, která má potenciál přirozeně propojovat pamětníky ema a punk-rocku s úplně novou generací posluchačů.
The Lilacs. Kytarová radost zrozená z bolesti
Angličtí The Lilacs na Petr Svoboda Stage potvrdili, proč jsou v současnosti jednou z nejskloňovanějších indie-rockových formací ostrovní scény. Jejich koncert byl suverénní jízdou, která od prvních tónů sázela na masivní, hymnické refrény a precizní kytarovou souhru. Britové prostě ty kytary umí. Zvuk kapely je postavený na syrové energii a až nakažlivé radosti z muziky, která se přirozeně přenášela do publika. Síla jejich hudby však nespočívala jen v muzikantské dravosti, ale především v hluboké autenticitě. Název kapely, který odkazuje na onkologické centrum The Lilac Centre, kde členové v těžkých časech podporovali své nejbližší, je základním stavebním kamenem jejich vzájemné sounáležitosti, která se do hudby silně propisuje. Právě vědomí této společné zkušenosti dodalo jinak přímočarým indie-rockovým hymnám nečekanou hloubku. Byla to výborná kytarová hudba a velmi působivý zážitek.
Linka Moja. Náhodné setkání, které změnilo vše
Poslední, co jsem na Petr Svoboda Stage viděl, než jsem se vypravil na Iron Maiden, bylo asi to nejautentičtější vystoupení celého festivalu. Americká písničkářka Emma Rothier vystupující pod jménem Linka Moja. Její příběh zní jako vystřižený z filmu. Ještě nedávno psala křehké skladby ve svém pokoji během studií ekonomie na UCLA v Kalifornii. Na surfovém kempu potkala staršího chlapíka, který po večerech hrál na kytaru. Zeptala se ho, zda by si mohla jeho nástroj půjčit a zahrát pár svých věcí. Tím mužem nebyl nikdo jiný než Eddie Vedder (frontman Pearl Jam). Ten byl z jejího talentu tak ohromený, že si s ní hned na místě zazpíval coververzi Where Is My Mind od Pixies. O rok později už vystupovala na Vedderově festivalu Ohana, jela americké turné jako předskokan pro Greta Van Fleet a Rogera Daltreyho (The Who) a chystá vydání debutového alba s názvem Serial Monogamist. Na Rock for People tento příběh oživila s až odzbrojující bezprostředností, která byla umocněna tím, že vystupovala sama bez doprovodné kapely. Svůj zpěv doprovázela pouze na kytaru nebo baskytaru a předtočenými podklady. Její suverénní vokál plný emocí, kterým dokáže přirozeně přecházet z jemného folkového šepotu do energického rockového nápřahu, byl skutečným středobodem vystoupení. Linka Moja v Hradci potvrdila, že má v sobě přesně ten mix sebevědomé rockové energie a písničkářské citlivosti, díky které si mě okamžitě získala. Na její desku se opravdu těším.
