Na první pohled bylo jasné, že se tu na tuhle americkou ikonu velké množství návštěvníků upřímně těší. Jejich tři roky stará zastávka v pražském Foru Karlín byla sice parádní a o míle překonala ten neslaný, nemastný průšvih z festivalu Aerodrome, ale ve vzduchu visela otázka, zda dokážou svůj monstrózní headline set na Rock for People posunout ještě o laťku výš.
Samotný start proběhl bez jakýchkoliv zbytečných okolků. Nekompromisní otvírák v podobě nechvalně známé Break Stuff zafungoval přesně tak, jak měl a okamžitě dostal obří dav do totálního varu. Jedinou kaňkou na tomhle drtivém úvodu byl lehce pokulhávající zvuk. Zvukaři se naštěstí velmi rychle probrali, frekvence srovnali do latě a už s nástupem My Generation mohla vypuknout ta pravá, nefalšovaná a divoká party. Přesně ten mejdan, na který jsme tu všichni čekali a který jsme si po dvou propršených dnech plných bláta sakramentsky zasloužili.
A velmi rychle se také potvrdilo to nejdůležitější – žádná pachuť ani špatnosti z roku 2018 se letos rozhodně nekonaly. Celý koncert měl ohromný tah na branku, drzý vtip, náboj a hlavně kadenci jednoho monstrózního hitu za druhým. Emočním zpomalením a prostorem pro vydechnutí se pak stala nesmírně silná a dojemná vzpomínka na nedávno zesnulého baskytaristu Sama Riverse. Na jeho počest poslala kapela coververzi balady Behind Blue Eyes z pera The Who, kterou s Durstem sborově odzpívaly snad i ty nejzapadlejší stánky s pivem v areálu. Běhal z toho mráz po zádech.
Opravdový splněný sen a svých pár minut slávy pak zažili dva vyvolení fanoušci přímo z předních řad. Ty si kapela během surové Full Nelson vytáhla k sobě na pódium, aby si střihli vokální hostovačku přímo za mikrofonem. A jako by to samo o sobě nebylo epické, celou tuhle šílenost s úsměvem jistil frontman Papa Roach, Jacoby Shaddix. Závěr patřil opět Break Stuff! Protože té není nikdy dost.
To, co z aktuálních Limp Bizkit dělá tak jedinečný úkaz, je ale především jejich gigantický nadhled. Hlavní vtip celého setu totiž spočíval v tom, že vystoupení místy připomínalo jednu obří karaoke show. Za kapelou běžely na obrazovce texty jednotlivých skladeb, aby mohl každý řvát s nimi. Ve chvílích mezi songy pak projekci opanovaly memy šité na míru dalším slavným kapelám. Dozvěděli jsme se tak vizuální formou, jak se tváří legendární Oasis nebo Korn, když zrovna slyší hrát Limp Bizkit a chybět nemohlo ani naprosto jasné vyjádření faktu, že Tom Cruise zkrátka miluje Limp Bizkit. Tohle sebeuvědomění kapele nesmírně sluší.
Od těchhle amerických nu-metalových matadorů už pochopitelně nemůžete čekat bůhvíjakou žánrovou invenci nebo hudební revoluci. Na ně se už roky chodí jako na železnou jistotu. Evidentně ale chytli druhý dech, který nehodlají jen tak vypustit. Tisíce dychtivých a do krve zpocených fanoušků nejen na jejich královéhradeckém vystoupení budiž tím nejlepším důkazem. Pokud na festivaly jezdíte čistě za sofistikovanou hudební senzací a hledáním nových zvuků, budete z jejich setu pravděpodobně zklamáni. Pokud ale chcete vypnout mozek, skákat a užít si naprostou party, pak s Limp Bizkit prožijete jeden z nejlepších, nejhlučnějších a nejzábavnějších zážitků svého života.
