Lenny velmi dobře umí jednu věc: namotat si posluchače hlasem. Ani nevíte jak a utíkáte tou písničkou spolu se zpěvačkou. Vynikne to především v ráznějších skladbách a singlech ve středním tempu, což je i případ second guessing. Rytmika, po níž ty dvě a půl minuty sklouznou jak nic, zpěv s výraznou melodií, kterou si zapamatujete na první poslech, ba co víc, u druhého refrénu už si můžete pobrukovat s Lenny. Dostatečně líbivé (a nadprůměrně zprodukované) pro tuzemská rádia, dostatečně šťavnaté pro rockery, ty Marpovy živé bicí a kytara s basou Filipa Vlčka udělají své. Poprockový singl jak víno!
Zajímavý je ovšem i videoklip. Režisér Ondřej Kudyn se rozhodl pro odvážný minimalismus, když nechal vyklidit místnost, nejspíš nějakou kancelář nebo zasedačku, postavil Lenny doprostřed a jednoduše ji nechal zpívat. Každý z nás se nejspíš v nějaké podobné kanceláři ocitl, a využít takové vizuálně sterilní a nezajímavé prostředí do klipu je vlastně dost odvážný nápad. Mohlo to dopadnout příšernou nudou, na kterou by se nedalo koukat a Lenny by působila jak na konkurzu do céčkového muzikálu. Ale takto natočené a sestříhané to klaplo. Mít to o dvě minuty déle, asi by to začalo nudit, ale v této stopáži to skončí dřív, než se vám ten zajímavý nápad okouká.