Do Prahy se Billie Eilish vrátila po šesti letech. Zatímco na prvním koncertu, který se rovněž odehrál v O2 areně, ještě vstřebávala svůj strmý vzestup ke slávě a teprve se učila v divokém světě pop music chodit, tentokrát přijela už coby sebevědomá umělkyně, která ví, co a jak. Přestože z ní vyrostla jedna z největších hudebních hvězd současnosti, vystoupení si zachovalo poměrně minimalistické proporce. Znamená to, že pozornost neukrajovaly projekce ani ostatní dění kolem, prim hrála hudba a zpěvačka, i když se sem tam nějaký laser nebo plameny objevily.
Pódium umístěné ve středu arény dalo Billie Eilish možnost být blíž všem fanouškům; k jejich nadšení přitom stačilo, aby se na začátku vystoupení zhaslo. Všichni sedící se okamžitě zvedli a začali ryčet a skákat, až se rozechvěly tribuny. Ve frenetickém řevu ale prakticky zanikla úvodní část koncertu, během nějž nešla hlavní hvězda vůbec slyšet a její jemný projev se utopil ve štěkotu (zpěvem se to nazvat nedá) jejích věrných následovníků.
Dalo se očekávat, že na 23letou zpěvačku dorazí hlavně její vrstevníci, pro které je modla a generační hlas. Že ale všudypřítomná hysterie protagonistku místy úplně zastíní, bylo snad až šokující.
Naštěstí se v průběhu koncertu podařilo zvuk z pódia vyrovnat a krásný, křehký i silný a emotivní projev hlavní hvězdy vystoupil do popředí. Stalo se tak zejména v komornějších momentech, třeba když zpěvačka poprosila o ticho, aby na looper nahrála hlasovou smyčku pro píseň When The Party’s Over, anebo když spustila podobně tklivou Skinny či What Was I Made For? z filmu Barbie.
Billie Eilish ukázala, že její zpěv opravdu není jen šepot a vzdychy, rozsah má víc než slušný a s hlasem umí dobře pracovat – ví, kde ubrat a kde naopak přitlačit. Za uplynulých šest let se technicky zdokonalila, a i když se místy opírala o half playback, bylo to jen kvůli bohatšímu zvuku, ne proto, že by sama neměla dostatek sil.
Ty jí neubíralo ani divoké pobíhání z jedné strany obřího pódia na druhou nebo raráškovské poskakování během dynamických skladeb jako byly Bad Guy či Guess, duet z loňského alba Charli xcx. Právě během těchto a dalších rytmických písní se melodické kontury zcela rozostřily pod náporem fanouškovského jekotu. Tím se však Billie Eilish rozházet nenechala a nadále na sebe strhávala pozornost svým dováděním.
Ozvláštnění koncertu přineslo, když si zpěvačka sem tam vzala do ruky kameru, se kterou se vydala i pod pódium, kterým kličkovala jako při slalomu. Mělo to v sobě sympatickou hravost. Jednou zasedla k pianu, do ruky vzala také kytaru.
Navzdory neutuchajícímu řevu publika, ze kterého chvílemi solidně bolely uši, šlo o pozoruhodný koncert, který potvrdil výjimečnost Billie Eilish i její hudby. Ta rozhodně není prvoplánová, má spoustu vrstev a vyloženě chytlavé melodie v ní nejsou vždy středobodem. Přesto mají zpěvaččiny písně sílu, jsou neotřelé a strhující. A kdyby měly možnost vyniknout všechny jejich barvy a dimenze, šlo by o vyloženě hypnotizující zážitek.
Hodnocení: 80 %
Billie Eilish, O2 arena, Praha, 1. 6. 2025