I po více než třiceti letech se Sto zvířat statečně drží na výsluní, třebaže se před třemi roky muselo bohužel rozloučit s dobrým duchem kapely, zpívajícím bubeníkem Janem Kalinou.
V pestrém průřezu tvorbou kapely zazněly dokonce i dvě skladby z této připravované desky – zvláště píseň V kostele zněla velice zajímavě. V ní se uprostřed rozhoupaného skáčka mihl rock’n’rollový brejk. A jazykový žertík, když místo Alelujá zaznělo Naleju já, vděčné obecenstvo vřele přivítalo.
Když padla zmínka o rock’n’roll je třeba přidat postřeh, že Sto zvířat není zarytě ska kapela. Jedna z jejich největších perel, Chicago 1933, má mnohem blíže k jump blues ze čtyřicátých let a jeho největší protagonista Louis Jordan by jim určitě nadšeně zatleskal. Šansonem lehce stříknutá Dáma s čápem, jeden z vrcholných okamžiků repertoáru Sto zvířat, má také blíž k hudbě čtyřicátých let, ke swingu, než k jamajským rytmům. Navíc ji Jana Jelínková zazpívala s takovou grácií, že převálcovala i ty nejpopulárnější temperamentní trháky, které ve vrcholné fázi koncertu kapela sázela jeden za druhým.
S Dámou s čápem se dostáváme k výkonům jednotlivých muzikantů. Ve frontline samozřejmě dominovali oba zpěváci – Jelínková je výtečná zpěvačka a Míra Barabáš zase patří do kategorie těch, kdo posilují charisma kapely. Tři dechy – trumpeta, trombon a baryton saxofon – jsou ozdobou souboru. To, co předvedl na trubku Pavel Herzog v závěru zmíněné Dámy s čápem, přivedlo lidi do varu. A kdo ví, jak je těžké ufouknout baryton saxofon, ten se nestačil divit, co štíhlá Markéta Greifonerová dokáže. Byli jsme také svědky bubenického napůl dialogu, napůl souboje v Chicagu 1933, jenž na rozdíl od podobných exhibic nenudil.
Sto zvířat hodně těží z vtipných textů Tomáše Belka. Skladby jako V něžném Novgorodu nebo Ten lustr vyrobili v závodě Osvit Olomouc mají díky jeho slovům opravdovou jiskru a svěží svérázný humor. Chce to ale důležitou věc – aby bylo zpěvákům rozumět. A to se hlavně na začátku moc nedařilo. Vzhledem k tomu, že publikum tvořili z velké části příznivci kapely, to nevadilo. Lidi texty dobře znali a sami odzpívali. S kapelou si také dokonce zacvičili – mávání rukama nad hlavou zleva doprava připomínalo spartakiádu.
Samozřejmě potěšily i další oblíbené zvířecí písničky – Ty vole na základní škole, Nikdy nic nebylo nebo Romeo a Julie. Jednu z nejkrásnějších písní oslavujících pověstnou pražskou čtvrť Žižkov, už bohužel tamní patriot Jan Kalina nezazpíval, ale i v novém provedení to je pořád jeden z nejlepších Belkových textů. Bohužel chyběla recenzentova nejoblíbenější skladba Hraju na klavír v bordelu.
Veselý, bujarý, roztancovaný večer. A nejkouzelnější ze všeho na něm byla první brázda, do níž si stouply nebo zalezly malé děti, jichž bylo na koncertě až nečekaně mnoho. Všechny v černých tričkách se symbolem kapely, žlutým slonem, vypadaly jako z výletu mateřské školy do zoologické zahrady. Inu, šly se přece podívat na Sto zvířat!
Sto zvířat, Energy Pub, Riegrovy sady, 6. srpen 2026
