Muž, jehož odchod od Lucie zaměstnával po dlouhou dobu média všeho druhu, je totiž dobrá volba pro ty, kdo upřednostňují český rock, a navíc garance muzikantské kvality a kontaktní atmosféry. Však také závěrečného Krylova Anděla Koller jen oddirigoval – diváci s ohromným potěšením odzpívali všechny tři sloky víceméně bez jeho pomoci. Úžasný zážitek, který se ale může dostavit jen tehdy, když jsou obě strany – jeviště i hlediště – naladěny na stejnou duchovní notu.
Koller, který se právě vrátil ze Slovenska, odstartoval vystoupení Milenkou a pokračoval se značně přitvrzenými hity Šrouby do hlavy a Nic není nastálo. Koncepce byla tím pádem jasná – mix jeho sólových skladeb a těch hitů Lucie, ve kterých měl aspoň trochu namočené prsty. Luciinu klasiku dělal po svém, ale zároveň dbal na to, aby zůstal nedotčen melodický charakter skladeb.
Pak přišli Nazí do kaktusů, méně známá, ale o to víc zásadní věc:
„Svoboda je ve mně doma
Žene mě dopředu celej život
Zas mě to napadá já to cítím, já to vím…“
Aktuální moment! Strašně důležité poselství pro dnešní dobu, první z těch, které Koller s přirozeností sobě vlastní vmontoval do programu. Tahle píseň byla důležitá i tím, že v ní měl efektní basové sólo Marta Minárik. Byla to spíš výjimka, kapela to se sólováním moc nepřeháněla, zněla úsporně a k věci, nicméně na efektním klávesovém sólu Martina Kroupy v Žádný city si nadšené publikum vysloveně pochutnalo.
V průběhu dalších čísel se ukázalo i několik momentů s otazníkem. Především málokterý muzikant má tak skvělou kapelu, ale něco v té Kollerově partě chybí. Při všem respektu to není homogenní kolektiv, jsou to jen „David Koller a jeho (skvělí) doprovázeči“.
Druhý otazník patří k Davidu Kollerovi jako zpěvákovi. Pečlivý posluchač možná taky vycítil rozdíl v tom, jak zněla celá sestava, když se leader doprovázel na kytaru a když zpíval bez kytary s mikrofonem v ruce. V prvním případě stoupla energie souboru i jeho projevu, v druhém byl zvláště pohybově a gestikulačně méně přesvědčivý, čímž celkově produkci ubylo kousíček kouzla.
Dvouhodinový set měl uprostřed slabší místo, kdy proběhly snad tři pomalejší kousky za sebou, ale nakonec klid oživil říznou novinkou Nebudem se bát, která měla na Prague Open Air českou live premiéru. Po ní následovala vichřice v podobě Ameriky, Černých Andělů, Na mně zapomeň a pochopitelně Chci zas v tobě spát. To je kombinace, která pamětníky kouzelných devadesátek musí srazit do kolen.
Prostředí Arealu 7 Kollerovu energickému rocku vyhovovalo. Náhražka slavných Ledáren není žádné hogo fogo, ale ani upatlané smetiště. Ledárny měly díky svému umístění větší kouzlo, ale zaplať pámbu, že se pro pražský letní open air festival vůbec něco našlo. Navíc je nové koncertní místo blízko zajímavého industriálního prostředí zbytků holešovické elektrárny a má dobře koncipované restaurační prostory, takže se tam dá sedět skoro jako v zahradní restauraci dlouho před koncertem. Čili přesně to, co letní koncerty potřebují, a co pomáhá publiku i muzikantům jako je David Koller a spol. vstoupit hned od prvního tónu do pohody.
