Kapelu Shame jsem poprvé zaregistroval už s její první deskou Songs of Praise z roku 2018 a do jejich agresivních kytar, osobitého projevu frontmana Charlieho Steena a úderných textů jsem se na první dobrou zamiloval. Když jsem se dozvěděl, že konečně budou i v Praze, bylo jasné, že u toho nemůžu chybět. Jako support se představili Chief Bromden, které jsem slyšel poprvé, ale od prvního songu jsem chápal, proč zrovna oni byli volbou Rock for People pro otevření toho šílenství, které přišlo po nich.
Shame začali celou show větou: „Ahoj, my jsme Shame a jsme z Londýna.“ A víte co? Přesně takhle to znělo. Celý klub byl prakticky jako jeden muž a nadšení a emoce stříkaly ze stage do publika a zase zpátky. Košile na zpěvákovi vydržela asi dva songy a pak už Charlie takřka nonstop lezl do lidí, stál na nich, skočil na ně z balkonu a očividně si užíval každou minutu koncertu jako malé dítě v lunaparku.
Všichni kolem vypadali upřímně šťastní, že jsou na koncertě Shame, kde si vyřvou všechny svoje trápení, díky soundu kapely zapomenou, v jakém jsou vlastně století a zažijí tu nejvíc rock'n'rollovou show, co může post-punk nabídnout. Já sám jsem si vlastně ani nepřipadal jako na normálním koncertě. Přišlo mi, že jsem svědkem něčeho fakt důležitého, co tahle doba a hudba jako taková potřebuje.
Naprostá hudební syrovost, opravdovost a autenticita. Jak tahle britská pětka sama na koncertě řekla: „We are Shame and this is how we fuc*ing do it.“ Tohle bylo ale poprvé, co jsem tuhle frázi slyšel a nebylo to klišé nebo póza. Zprvu jsem byl k celé show trochu skeptický, protože jsem měl vždy nejradši první desku a další dvě mě songwritingově tolik nepohltily. Trochu jsem se tedy bál, že část koncertu odzívnu. Co si budeme povídat…
Tasteless, One Rizla nebo Concrete jsou prostě na post-punk nadprůměrně chytlavé a skvěle napsané a co se hooků a melodií týče, patří k tomu nejlepšímu, co kapela vydala. Ale po tom, co jsem Shame slyšel naživo, nemůžu dostat z hlavy všechny skladby, co v neděli zazněly a je úplně jedno, jak moc nebo málo chytlavé mi do té doby přišly. Jejich největší síla je totiž jednoznačně v live vystoupeních. Jasná sdělení a texty, které jsou přesně to, co mají být: pocity a myšlenky bez autocenzury a patosu. Kdo na tomhle koncertě nebyl, dost možná přišel o pražskou klubovou událost roku. Já letos rozhodně nic lepšího v klubu neviděl. Ať žijou Shame! Howgh. Domluvil jsem.