To platilo i o jejich vystoupení v rámci přehlídky Prague Open Air, které moc open air nebylo, neboť snad jako jediný případ v rámci letošního festivalu zakotvilo v klubu Roxy. Předem je třeba říct, že oproti všem třem deskám a několika singlům je Jamaron (čti Džamaron) naživo mnohem tvrdší kapela a je to dobře. Ne že by to byl zrovna metal, ale už skladba, která zněla před tím, než muzikanti přišli na scénu, definovala, kam skupinu zařadit. Byl to Perry Mason od Ozzyho Osbourna. Ano, ve své podstatě zní Jamaron trochu jako poctivý melodický hard rock z devadesátých let, bohatě vylepšený ozvěnami současné scény, jak koneckonců potvrdil závěrečný bonus Given Up od Linkin Park, který navíc prozradil, kde Jamaron našli inspiraci pro sbory, jimiž oba kytaristé buď skvěle podtrhovali v refrénech silné melodie, nebo jakoby odpovídali hlavnímu vokálu. To je totiž jedna z nejsilnějších zbraní, kterou Jamaroni mají.
Hlavním prvkem Jamaronu je bosá zpěvačka Marie. Má velké charisma, sálá z ní energie, jistota, přesvědčivost. Svým živelným výkonem a osobním kouzlem na sebe strhává tolik pozornosti, až se to zdá vůči zbytku kapely nespravedlivé. Paradoxně za to trochu může i cit autorů pro písničku – žádná píseň Jamaronu není zbytečně natahovaná nekonečnými předehrami nebo dlouhými sóly. Dalo by se říct, že se systematicky snaží být „k věci“. Skladby tak drží pohromadě, vokál se najednou dostává do úplného centra pozornosti a tím pádem sehraná parta může místy působit ne jako kolektiv, ač jím opravdu je, ale jako Mariina doprovodná kapela. Zvláště když sestra obou kytaristů bratrů Dostálů měla od druhé písničky publikum na povel a dělala si s ním co chtěla a třeba Osudovou baladu, jednu z nejznámějších písní Jamaronu, víceméně jen „oddirigovala“.
Z Jamaronu naživo jde silná pozitivní energie, ale přitom jejich písničky nepatří zrovna k nejveselejším. Je v nich častý pocit něčeho, co je na tomhle světě špatně, ať to jsou vztahy mezi lidmi nebo častý dojem, že nás buď jako lidská individua nebo jako celek všeho živého na této planetě Bůh opustil. O tom je třeba vize zániku planety v Zauzlíkované kleci nebo obraz sama sebe v jedné z nejlepších písní 30 vteřin ticha:
„Zbyla mi naděje. Zbyla mi víra,
že je duše věčná a nikdy neumírá.
Jenže je raněná a plná cizí zrady.
Už roky krvácí, neví si rady.
Takže je mrtvá? Né, ještě dýchá.
A proto držím jen 30 vteřin ticha.
S hlavou sklopenou slzy polykám
a půlku minuty počítám.“
Tyhle verše jsou dobrým příkladem toho, čím se Jamaron ve svých textech liší od většiny české rockové a pop rockové produkce. Vypadají často jako popisy obrazů. V hard rockovém provedení ale přinášejí problém – nebývá jim přes hřmící aparaturu rozumět. Marie na to doplatila v prvních třech skladbách, než se podařilo zvukaři najít co nejlepší sladění zvuku a slov.
Dramaturgicky byla show kapely celkem dobře postavena, ale protože si je řada skladeb svým soundem docela podobná, v polovině programu začaly trochu splývat. Chtělo by to nějaké překvapení, nějakou drobnou změnu, oživení. Taky asi není dobře končit premiérou novinky Velkej sen. Ta je navíc pro kritika zklamáním. Samožerský song o tom, jak kapela vznikla, jak se rvala o přežití a kam to nakonec dotáhla, připomíná jeden starý podobný autobiografický song Věry Špinarové a Václava Neckáře (Nádhernej den). Zbytečně to shodilo celkové vyznění koncertu.
Ale jinak Jamaron potvrdil, že je v mnoha ohledech domácí rockovou kapelou roku 2025. Kapelou, která ještě navíc nabírá na otáčkách. Ale příklad provedení skladby Smrt nás nerozdělí (a nejen jí) naznačuje, že největším problémem Jamaronu v budoucnosti bude schopnost přetavit sílu živých vystoupení do studiových nahrávek.
