Poslední den festivalu jsem zažil lecos. Prase kázající o veganství v parádní kapele To The Grave například. O tom a mnohém dalším jsem již psal zde. Co se v sobotu v pevnosti v Josefově dělo dál?
Postmetalová transcendentní jízda s Envy
Po vystoupeních na hlavních pódiích jsem si dal pauzu a přesunul se k Obscure stage, kde jsem si chtěl poslechnout post-metalové Japonce Envy. Tak dobrý koncert, že jsem úplně zapomněl fotit. Věděl jsem, že jsou Envy legendami nejen ve svém žánru a že je mají v oblibě i další velikáni, ale nikdy jsem je neviděl naživo a netušil jsem, co mě čeká. Dostalo se mi pořádné nálože tlakového post-rocku se screamo prvky, která mě přenesla do vzdálené dimenze. Zavzpomínal jsem na kapely jako Devil Sold His Soul, Rinoa, Cult of Luna nebo Lantlôs. Dozvěděl jsem se, že v Čechách hráli potřetí, ale naposledy před čtrnácti lety. Pevně doufám, že to nebude trvat další dekádu, než se sem vrátí, protože tahle show byla naprostá lahůdka.
Moaan Exis – elektrizující industrial metal
Nepřesouval jsem se po jejich koncertu daleko, protože jsem měl na radaru vystoupení Moaan Exis na KAL stage, která je jen kousek od Obscure. O Moaan Exis jsem toho moc nevěděl, jen že jsou industrial metalové duo a používají hodně elektroniky. To je pravda, ale jejich hudbu a živá vystoupení bych přirovnal k mixu mladých Ministry a Nine Inch Nails. Malý prostor KAL stage, kde se skoro nedalo dýchat, jejich naléhavost jen podtrhl. Chvílemi jsem se cítil jako na tancovačce v Berghainu. A přestože jsem neměl slov, jak moc dobrá to byla show, Moaan Exis si zapsali další bod na seznam letošních Brutal Assault objevů. Budu bedlivě sledovat jejich další kroky a doporučuji vám to samé.
Atomic Rooster: legendy, které potěší
Ještě před prvními headlinery posledního dne jsem stihl odskočit na Obscure stage, kde hráli Atomic Rooster. Ti byli náhradou za Arthura Browna, který bohužel kvůli zdravotním potížím nedorazil. Atomic Rooster založili bývalí členové The Crazy World of Arthur Brown a hrají progresivní blues-rock už od roku 1969. To bylo asi vše, co jsem o nich věděl. O to sladší bylo zjištění, jak dobří vlastně jsou. Někdy jsem si je přirovnal ke Kansas, Uriah Heep, nebo v tvrdších pasážích k Dream Theater. Tohle byl velmi vítaný kousek festivalové skládanky a do budoucna bych si přál víc takových žánrových pochutin.
Karnivool – emotivní vrchol večera
Čas nezadržitelně plynul a čekaly mě poslední dva hudební záseky. První patřil australským progresivcům Karnivool. Měl jsem s jejich vystoupením trochu problém, protože subjektivně to bylo to nejlepší, co na festivalu zaznělo, ale objektivně musím zůstat trochu odtažitý. Po několika hodinách přemýšlení a s přihlédnutím k názorům ostatních fanoušků jsem však usoudil, že Karnivool opravdu byli nejlepší kapelou letošního Brutal Assaultu. Před jejich vystoupením panovaly obavy z přijmutí místními návštěvníky. Přitom šlo o exkluzivní evropský koncert – Karnivool si z Austrálie přiletěli jen kvůli tomuto vystoupení. Bylo to jedno z nejpřesnějších, nejlépe znějících a také nejemotivnějších vystoupení na celém festivalu. Jejich koncert mě opravdu pohnul, i když jsem je neviděl poprvé. Nabídli všechno, co si od skvělého koncertu přeju a ještě víc. Cestou z areálu jsem potkal jejich zpěváka Iana. I když to obvykle nedělám, požádal jsem ho o fotku a interakci jsme zakončili krátkým, ale vřelým povídáním o životě. Jak jinak lépe uzavřít celý festival?
Opeth – legendy, které stále vládnou
Nakonec jsme ale ještě neprobrali Opeth, kteří také patřili k vrcholům letošního plakátu Brutal Assault. Jsem rád, že se konečně odpoutali od období kolem desky In Cauda Venemum, kdy se spíš stylizovali do psychedelického rocku než do pozice legend progresivního deathmetalu. Tentokrát zaznělo hodně z nejnovější desky The Last Will and Testament, stejně jako kultovní skladby z Deliverance, Damnation nebo Ghost Reveries. Mikael Åkerfeldt opět growloval, což fanoušci vřele uvítali. Z koncertu si udělal trochu stand-up show, ale kromě jeho vtipných vsuvek byl koncert opravdu výborný, včetně vzpomínky na Ozzyho. Těsně před koncem měl Mikael problém s kytarou, který jeho technik promptně vyřešil. Åkerfeldt pak vyprávěl, jak jeho kytarový technik poslal Ozzymu videokazetu s konkurzem na pozici jeho kytaristy. To sice nevyšlo, ale do dneška má podepsaný dopis od Ozzyho. Mikael to doprovodil zahráním riffu Paranoid. Celým areálem se rozlehl skandovaný pokřik: „Ozzy! Ozzy! Ozzy!“. Z toho mrazilo. Díky za to, tohle mi z hlavy jen tak nevyprchá. Byli Opeth dobří? Vynikající! Lepší než Karnivool? Bohužel ne.
Rozloučení s Brutalem: Nabitý den plný emocí
Silná hodina s Opeth skončila a tím pro mě i letošní Brutal Assault. Jako vždy mě přepadl lehký smutek, ale za rok se zase uvidíme. Byl to náročný, ale krásný ročník. Stejně jako vždy – Brutal Assault není dovolená, je to boj, festival, který si musíte vydřít. A právě to je na něm to nejlepší, co všichni milujeme. Tak za rok ahoj!
