Jeho vystoupení na Letenské pláni se pravděpodobně dostane do historie české populární hudby jako zatím největší koncert českého zpěváka všech dob. A navíc to byla efektní podívaná vymakaná do posledního šroubku.
V několika drobných okamžicích se sice nějaký šroubek zadřel, ale ono to kupodivu nevadilo, protože to dalo představení lidský rozměr, který některé písničky spíš ještě o stupeň výše povznesl.
Deset kilometrů kabelů a šest stovek lidí přímo na place, to samo je důkazem velkolepého pojetí Ztraceného show. Matějská pouť by nebyla větší. Sám Marek to vyjádřil hned na začátku vystoupení velice pregnantně: „Tolik lidí pracovalo několik týdnů kvůli sto dvaceti minutám.“
Nebyla to zbytečná práce. Výsledek byl efektní. Z hlediska scénáře se koncertu nedalo nic vytknout. Obsahoval všechno, co velká show dvacátých let jednadvacátého století má mít. Zvláště zpěvákovo vznášení se vzduchem přineslo originální momenty – poprvé, když letěl společně s Martou Jandovou na minipódium ve středu diváckého prostoru, a podruhé, když se vznášel rovnou s piánem ve Větru do plachet. Do toho spousta blikání světel, komunikace s odvázaným publikem, zadní projekce, jež si občas točili diváci sami, některé texty promítané na obrovské hranoly, které tvořily hlavní součást scény, a spousta dalších serepetiček, až oči přecházely. Pomalu nezbýval čas užít si písniček. Někdo může namítnout, že toho bylo až moc. Něco na tom je, ale kladem scénáře bylo to, že nic vizuálního nevznikalo jako efekt pro efekt. Vždycky to směřovalo k písničce.
Stejně originálně byl vystavěn hudební program. Dá se říct, že Ztracený přehrál skoro všechny své největší hity. Trochu překvapilo, že svou nejslavnější píseň Ztrácíš předvedl už v první čtvrtině programu. Člověk by předpokládal, že právě jí bude koncert gradovat. Naopak, poslední dva singly - dubnová Modlitba za pátek (s hostujícím Petrem Čtvrtníčkem na bicí) a čtrnáct dní stará Obuj si mé boty – zazněly skoro v závěru. Ani další píseň, s níž Ztracený před přídavkem končil, není v Čechách až tak dobře známá. Zatancuj si so mnou byl na Slovensku singl Adama Ďurici už v roce 2019 a v Čechách se skoro nehrál. Tady ji Ztracený zazpíval s Ďuricou společně. Všechny tyhle zatím pořádně nestrávené písně byly ale vítěznou sázkou do loterie. Publikum je přijalo stejně nadšeně jako Ztraceného klasické hity. Ale to je dramaturgie, kterou si může dovolit jen málokdo. Ztracený ano, protože jeho písničky jsou tak chytlavé, že i při prvním poslechu si člověk říká: „Kde já to už slyšel?“
Koncert měl cílevědomě pozitivní atmosféru. Ztracený je především „pěvec šťastného partnerství“. Jeho písně nejsou většinou o balení děvčat, ale až o další fázi, o spolužití s některou z nich. A i když to ne vždycky dobře vychází, jejich společná láska všechno překoná. Realita bývá sice mnohem krutější, ale proč neslyšet, že to nějaké dvojici dobře vychází? Člověk si do toho může promítnout vysněné řešení svých trablů. Někdy je té dobroty a laskavého spolužití až moc a můžeme mít pocit jednotvárnosti příběhů v pozadí Ztraceného písní, ale jejich autor se pohybuje pohodlně od jednoho hudebního žánru k druhému, takže to sladké manželské tokání není až tak moc na jedno brdo. No ano, slyšeli jsme hard rock (Povolání syn), latinskoamerické rytmy, cikánské melodie (Dvě láhve vína) nebo song blízký kupletu. Viz oblíbený popěvek Tak se nezlob (neboli Podpantoflák).
Podle očekávání se Ztracený předvedl jako skvělý pianista. Měl k tomu řadu příhodných okamžiků, ale kdyby bylo piána ještě víc, vůbec by to nevadilo. Předvedl se také jako kytarista, dokonce v duelu se svým synem, a v Podpantoflákovi přidal ještě mandolinu. Doprovodná kapela hrála jako z partesu, měla slušnou dechovou sekci, takže snad jen kytarová sóla – nic proti jejich kvalitě – byla možná až příliš tlačená a možná „odjinud“.
Celé dvě hodiny měly silný emocionální akcent. Klukovi ze Železné Rudy se splnil životní sen o superkoncertu a Ztracený si ty chvíle dokázal naplno prožít a užít. Svou emocí strhl i obrovskou masu publika a měl ho na povel.
Bylo příjemné, že po Michaelu Jacksonovi, Rolling Stones a Elánu jsme slyšeli v prostředí s nádherným výhledem na Pražský hrad něco jiného než manifestace. Láska, přátelství a příjemná porce humoru v posledních letech na Letenské pláni chyběly. I v tom byl možná neúmyslný kus gesta. Ale při všem obdivu k podívané, kterou bychom ještě před pár roky považovali v českých podmínkách za absolutní utopii, mnohé autorovy písničky si zaslouží komornější provedení. Chvílemi se totiž zdálo, že v okouzlení nad nápady a možnostmi takové velkolepé podívané byla hudba až v druhém plánu.
Koncert se natáčel a bude zajímavé, zda se filmařům povede ve finálním výsledku zachytit náladu a atmosféru, která na Letenské pláni panovaly. Nebude to snadné.
P.S. Předskakovala Martina Pártlová. Odvedla poctivou práci a Mamko, nedávej mě nebo Udělám to sama si po právu zasloužily nadšený ohlas. I pro ni to byl velký krok dopředu.
Marek Ztracený, 8. srpen 2026, Praha, Letenská pláň