Tolik hostů neměly ani televizní megaestrády z osmdesátých let! Ne vždycky to bylo k dobru věci – celek byl tolika přicházejícími a odcházejícími účastníky příliš nekompaktní, ba pro někoho možná až chaotický, ale na druhou stranu se našlo pár zajímavých okamžiků, například kouzelný duet s Radúzou, pro které mu ta přetékající záplava pěvců budiž odpuštěna.
Jelo se zhruba metodou jedna píseň jen s Horákem, jedna píseň Horák s hostem. Na začátku, uprostřed a v závěru vystoupil pánský oktet, něco jako bývali ve starých českých filmech Kocourkovští učitelé, jenž zapěl komentář k tomu, co se na pódiu odehrávalo. A protože Horák patří k nejvtipnějším textařům na české scéně a texty pro ně napsal sám, bylo to z dramaturgického hlediska osvěžení, jakých je na koncertech málo.
Horák intenzivně střídal kytaru a klavír. No, u klavíru je zajímavější. Většinou využíval velmi skromný doprovod, nejčastěji bicí, basu a housle. Poslední zmíněný nástroj se výrazně podílel na aranžérském vyznění jeho skladeb. Horák se totiž několikrát označil za folkového zpěváka, což může být pravda, ale kořeny své hudby má úplně jinde, než je u českých interpretů tohoto ražení běžné. Jeho starší písně jako by vyrůstaly z tradice kabaretu – obsahují melodie, které by fungovaly i před sto lety, a typický kabaretní humor. Do toho zvláště u starších věcí zvoní názvuky swingu a možná někdy i tradičního jazzu. Novější písně jdou ale jiným směrem. Cítíme v nich prvky moravského folklóru. Však také jednu píseň zapěl s cimbálovkou a pověstnou Blaženu si s ním zazpíval moravský folklórní dívčí sbor. Bylo to vtipné. Časté využití houslí tento trend ještě zdůraznilo.
Horákův koncert prokázal v plné míře dvě důležité interpretovy vlastnosti. Za prvé je to pozitivní přístup ke světu. Slogany „Říkej těm, co máš rád, že je máš rád“ nebo „Když budeš na lidi hodný/Tak hodný člověk potom najde tě“ říkají všechno. Inu, kéž by to byla vždycky pravda… Možná to není tak atraktivní sdělení, jako když umělec fuckuje z pódia všechny a všechno, ale na posluchači přece jen ulpí kus pozitivní energie, se kterou se pak dobře usíná.
Druhým důležitým rysem je Horákův humor. I kdyby člověk nevěděl, že studoval na učitele, asi by ho označil za učitelský. Je přátelský, přímočarý, ale trochu dětský a úmyslně naivní. Sám je stejně tak zpěvákem jako komikem. Asi by se dokázal uplatnit i jako autor a interpret stand-upů. Autorovi recenze zároveň trochu připomínal jednoho z králů grotesky, komického smolaře Harolda Lloyda. Ten byl ovšem němý. Tady je velký potenciál pro budoucí projekty.
Zatímco bychom čekali, že Horák postaví repertoár tak zásadního koncertu na osvědčených hitech, tady dominovaly písně z jeho nového alba Jsem asi boomer, které sice vyšlo už v březnu, ale zpěvák ho pokřtil až dnes. Právě důraz na toto album je příčinou toho, že bylo „přehostováno“. Většina z nich totiž zpívá i na Boomerovi.
Když už jsme u těch hostů, tak kromě už zmíněné Radúzy dobře dopadly duety s přednatočeným Márdim a naživo se Slavíčkem. Publikum ovšem nadšeně přitakávalo a působilo jako velký sbor především ve starších a už zažitých skladbách V 7.25, Plány jdou a samozřejmě při prvním hitu Hej, teto! Velký ohlas měly samozřejmě i Ponožky, které jsou nejvtipnější vánoční písní posledního desetiletí.
Celkem pěkný koncert, který přinesl poznání, že Horákovy písničky mohou fungovat i ve spojení s třítisícovým multigeneračním davem. Ale Horák u piána v klubu o rozměrech Lucerna Music Baru, to zůstává nejvíc. Mezi písničkáři v tom ale není jediný.
Michal Horák, Forum Karlín, Praha. 13. listopad 2026
