Nám se po týdnu plném napětí, zda vůbec získáme přístupový kód do prodejního systému a zda se z fronty úspěšně dostaneme i ke koupi, podařilo ukořistit dva lístky na druhý termín v Berlíně, tedy jeden z posledních. Stejně jako v ostatních městech, i berlínskou Uber Arenu bez problému okamžitě vyprodali na čtyři termíny v jediném týdnu, což je samozřejmě dáno exkluzivitou těchto vystoupení. Kdyby každoročně brázdili Evropu, přece jen by se už určitě potýkali s postupným úbytkem zájmu a zmenšováním koncertních prostor.
S úderem půl deváté se rozsvítily obrazovky, částečně zakrývající kruhové pódium uprostřed haly, což je pro Radiohead nové, ale určitě to byla dobrá volba. Věřím, že z většiny míst byl podobně dobrý výhled, jako z našich. Projekce zpočátku zajímavě až přízračně doplňovaly dění na pódiu a prolínaly se s ním. Po dvou skladbách se obrazovky zvedly nad pódium a nadále promítaly různě zkreslené verze Thoma Yorka a jeho kumpánů, obzvlášť povedené byly třeba odkazy na originální videoklip Street Spirit (Fade Out) nebo detailní rudě nasvícený záběr na Yorkovy úšklebky (až působil jako Orwellův Velký bratr) ve skladbě You And Whose Army? Musím ale přiznat, že vnímat povedené projekce bylo obtížné, protože dění na pódiu bylo dost strhující samo o sobě.
Ať si říkají, co chtějí, bylo vidět, že je to pořád baví. Ani přibývající věk jim na energii neubral, Jonny Greenwood do toho řezal jako obvykle, Ed O'Brien hecoval kde se dalo a Thom Yorke doprovázel svými legendárními tanečními kreacemi každou skladbu. Po zvukové stránce to bohužel bylo ze začátku horší. Když úvodní skladba 2+2=5 přešla z intra do tolik očekávaného výbuchu, rozlila se po hale sice obří vlna energie, ale zvuk se slil v nesrozumitelnou kouli, kde nešlo rozeznat pořádně ani hlas, natož jednotlivé nástroje. Naštěstí se to po pár skladbách zlepšilo, a i tvrdší kousky byly najednou čitelnější.
Kapela předem avizovala, že pro každý z koncertů bude jiný setlist, vybraný že zásoby zhruba 70 skladeb. Poctiví fanoušci si ale po každém koncertu vedou detailní statistiku, dalo se tedy jednoduše odvodit, že existují dvě základní varianty setlistu, které se víceméně pravidelně střídají a příležitostně upravují podle nálady. Takže jsme měli trochu představu, jaký „výběr z hroznů“ můžeme očekávat.
Během dvou hodin nepřetržitého hraní (s nějakými proslovy se nikdy neobtěžovali) předvedli Radiohead pestrý výběr skladeb, který byste mohli pustit pro ilustraci někomu, kdo by se vás zeptal “Kdo to jsou ti Radiohead?” Ikony alternativního rocku? Ano, zazněla samozřejmě Paranoid Android nebo Bends. Kytarovka? Na to mají skladby z prvních alb, třeba Airbag nebo Let Down. Autoři srdcervoucích balad? Samozřejmě, zazněly Street Spirit i How To Disappear Completely. Elektronická senzace? Jistě, ta ve výsledku dostala asi největší prostor s hity z alb Kid A a Hail to the Thief, jako je Idioteque nebo Sit Down, Stand Up. Kromě debutu Pablo Honey, kterému se vyhýbají prakticky vždy, dostaly ve vyčerpávajícím setu jinak poměrně vyrovnaný prostor úplně všechny desky. A mladí i „původní“ fanoušci nadšeně přijímali, cokoli jim Radiohead naservírovali. Však taky hned při třetí skladbě Jigsaw Falling Info Place bylo jasné, že z našich míst „k sezení“ nic nebude, celá aréna byla na nohou.
Na to, že ještě před týdnem museli dva termíny v Kodani zrušit vzhledem k onemocnění Thoma Yorka, jeho předchozí indispozice nebyla na zpěvu vůbec znát. Celkově byl večer prostě o živé hudbě. Všechno, co z pódia znělo, vznikalo přímo tam, podle komunikace na pódiu to vypadalo, že nemají v monitorech ani metronom. To s sebou nese i občasné chyby, ale i o tom opravdu živá muzika je. Zasmát se, klidně začít ještě jednou a prostě hrát. Nebylo to sterilní a secvičené do posledního kroku, chyby k tomu patří. Byl to skvělý koncert kapely, která si přese všechno vždycky především dokázala zachovat svou autentičnost. Samozřejmě je snadné říct „no jo, došly prachy, tak museli vyjet na turné“, ale z jejich vystupování mám pocit, že to dělají, protože je to prostě baví a mají své skladby rádi. Jestli se teď zase rozutečou a dostanou chuť si spolu zahrát zase až za pár let, nebo už se nepotkají nikdy, kdo ví. Ale víme, že když už fanouškům nabídnou něco jako Radiohead, bude to 100% zážitek. A to neříkám jen proto, že jsem celý svůj dospělý život opakovala, že kdybych měla vidět v životě jen jednu kapelu, budou to oni.
Verdikt: 97%
Radiohead, Berlín, 9. prosinec 2025