Na vystoupení Babymetal na hlavní stagi festivalu jsem přecházel z kapely Last Train, strhující francouzské kytarovky na jednom z menších pódií. Ten rozdíl snad ani nemohl být větší a asi i proto mi chvíli trvalo se Babymetal naladit. Můj první dojem totiž byl, že se právě dívám na eurovizní estrádní bizár, čemuž moc nepomohlo ani to, že v první písni trio Japonek ani nezpívalo, ale pouze tančilo. Postupně jsem se ale na vlnu jejich kawaii metalu naskočil a prvotní rozčarování se přetavilo ve spokojenost.
Řešit co přesně je hrané naživo a co doplňují podklady tady asi nemá smysl. Výsledná metalová nálož každopádně měla pořádný tlak a občas si někdo z maskované Kami Band vystřihnul i povedené sólo. Jestli bylo na playback? To je asi v tomto přípdě jedno. Hlavní pozornost ale patřila trojici vokalistech a zároveň tanečnic, které ve svých blyštivých kostýmech a s úsměvy na tvářích předváděly perfektně připravenou a nacvičenou show.
Jejich směs angličtiny a japonštiny je sice nesrozumitelná, ale svým způsobem vlastně zároveň univerzálně přenosná, takže různé jednoduché popěvky s nimi zpíval celý dav. Babymetal mají na kontě hodně společných skladeb s umělci na line-upu letošního Rock for People, bohužel ale všichni hrají jiné dny, takže na překvapivé hosty nedošlo. Zopakovali jsme si ale jejich song s Bloodywood, který jsme v podání indických metalistů slyšeli už den předtím, zazněly i společné skladby s Tomem Morellem a Electric Callboy. Jmenovaní hosté shlíželi alespoň z projekcí.
Když hlavní vokalistka přezdívaná Su-metal říkala česky a s pěknou výslovností „Ahoj, Rock for People, jak se máš,“ tak mé kritické srdíčko definitivně roztálo. Byla to zábavná a chytlavá show nepodobná ničemu dalšímu z programu. A přesně to každý festival potřebuje. Ještě po konci koncertu při přesunu do jiných částí areálu jsem slyšel hned několik různých skupinek, jak si radostně prozpěvují rozličné babymetalí popěvky. Pa Pa Ya!